Na pomezí čtvrtí Petrohrad a Slovany, v mírném svahu nad pravým břehem řeky Radbuzy, se již téměř 150 let rozkládá areál někdejší plzeňské papírny. Z jihovýchodní strany k němu přiléhá Papírenský park, jehož vznik je s historií podniku úzce spjat. Papírna spustila výrobu v roce 1873, záhy však zkrachovala. Roku 1878 ji získala firma P. Piette. Nový technický ředitel společnosti Ludvík Piette si o sedm let později nechal v sousedství papírny postavit historizující vilu s velkoryse pojatou zahradou, která se rozprostírala podél celé jižní hrany papírenského komplexu a stala se základem nynějšího parku. Architekt Moritz Hinträger situoval výstavnou novorenesanční budovu do východní části pozemku poblíž vstupu do areálu a její hlavní průčelí orientoval do Zahradní ulice. Park upravený v anglickém stylu, s množstvím druhově rozmanitých dřevin, doplnil malým jezírkem.
Soukromým účelům sloužil dnešní Papírenský park až do konce první světové války. Tehdy již podnik patřil koncernu Neusiedler AG, jemuž jej bratři Piettové roku 1912 prodali. Ve dvacátých letech společnost park postupně zpřístupňovala, zprvu jen svým zaměstnancům. Po druhé světové válce, kdy stát podnik znárodnil a začlenil jej do Západočeských papíren, byla přibližně třetina parku volně přístupná; zbývající část zůstala vyhrazena zaměstnancům. Pravděpodobně v této době byl v severní části osazen kamenný památník obětem druhé světové války. Někdejší Piettova vila, kterou žádný z dalších ředitelů již nevyužíval pro vlastní bydlení, tehdy zaznamenala řadu stavebních úprav – sloužila řadovým zaměstnancům jako jídelna, mateřská škola a zdravotní středisko. V sedmdesátých letech minulého století vyrostl u jižního okraji parku areál mateřské školy a z části parkové plochy vznikla zahrada.
Po sametové revoluci papírna fungovala ještě patnáct let, než se v roce 2004 výroba papíru zastavila. Z většiny továrních budov se staly nájemní sklady, v někdejší třídírně papíru vzniklo v roce 2012 kulturní centrum s kavárnou. Objekt procházející postupnou transformací soustředí prostory pro hudební produkce i výstavy, taneční sál či fotoateliér; několik let zde fungovala i motokárová dráha. V roce 2013 získal celý papírenský areál včetně budovy kulturního centra památkovou ochranu. Již v roce 2008 podalo plzeňské pracoviště Národního památkového ústavu žádost o získání statusu nemovité kulturní památky pro Piettovu vilu, desítky let zanedbávanou, avšak bez úspěchu. Ještě během řízení ji nechal na základě vydaného demoličního výměru strhnout tehdejší vlastník.
Papírenský park, celý v soukromém vlastnictví, zůstává i nadále rozdělen. Menší část areálu u 89. mateřské školy v Habrové ulici spravuje město a zpřístupňuje ji veřejnosti. Téměř dvě třetiny území jsou oplocené a zarůstají náletovými dřevinami. Původní jezírko již před delší dobou zaniklo a památník válečným obětem i kvůli zásahům vandalů postupně chátrá. I přes svůj neutěšený stav si však park udržuje působivou intimní atmosféru. Nepravidelně rozmístěné stromy svými korunami vytvářejí nad souvislou travnatou plochou zelený baldachýn. Svému účelu zde slouží i několik kusů původního, místy poškozeného mobiliáře.
V nedávných letech opakovaně vzešla z řad Plzeňanů iniciativa ke zpřístupnění uzavřené části parku. Aktivita spolku Pěstuj prostor pak vedla k obnově jednání veřejné správy s vlastníkem území a k medializaci tématu. Nyní má zpřístupnění parku v programu koalice vládnoucí městskému obvodu, realizace záměru však závisí právě na úspěchu domluvy představitelů města a obvodu s majitelem.
MR – PK