Mlýnská strouha

Název Mlýnská strouha (nebo také plzeňské Benátky) v současnosti označuje umělé jezírko a parkovou úpravu v sadovém okruhu na východní straně historického jádra Plzně mezi Pražskou ulicí a Štruncovými sady. Vodní plocha je reminiscencí na původní Mlýnskou strouhu, která těmito místy protékala až do dvacátých let minulého století.

Jednalo se o deltové rameno řeky Radbuzy, které se odpojovalo v místech před dnešním Západočeským muzeem v Plzni nad Královským jezem, zřízeným nejspíše roku 1635, jehož hrana se nacházela v místech stávající lávky pro pěší. Před nynějším muzeem vedl přes strouhu dřevěný Královský most. Strouha dále pokračovala severně a tvořila předěl mezi historickým jádrem, jehož hradby stály těsně u břehu toku, a Pražským Předměstím. Další most překlenující Mlýnskou strouhu, zvaný Červený, byl přímým prodloužením nynější Zbrojnické ulice. Úsek mezi těmito dvěma mosty byl roku 1862 napřímen a již před zasypáním strouhy nazýván Šafaříkovy sady. Asi nejstarším přemostěním strouhy byl kamenný Pražský most z roku 1520. Za ním se tok nepatrně stáčel a obtékal dodnes patrný opevňovací bastion, před nímž se nacházel Panský jez. Přibližně v místech dnešní křižovatky u parkovacího domu Rychtářka ústila strouha do Soukenické valchy, deltového ramene řeky Mže, do níž se následně vlévala. Strouhu lemovala z obou stran dodnes patrná stromořadí topolů a jasanů. Řečiště plnilo v historickém městě řadu funkcí – zásobovalo město vodou společně s vodárnou v dnešní Pražské ulici a jeho vodu využíval i mlýn s valchou.

K zasypání strouhy došlo v souvislosti s regulací řeky Radbuzy v letech 1921–1923. Důvodem bylo posílení hlavního toku řeky pro vyšší výkon hydroelektrárny (jez, který původně naváděl vodu do strouhy, byl přemístěn výše proti proudu) a také údajný nepořádek spojený s pomalým tokem strouhy. Proti zasypání se ohradil plzeňský Kroužek přátel starožitností a Klub za starou Prahu. Požadavkům na zanechání místa v původním stavu však nebylo vyhověno. Úřady nevyslyšely ani žádost o vytvoření cesty prodloužením Mansfeldovy (dnes Dřevěné) ulice severovýchodním směrem pod Pražský most, čímž by nově vytvořená cesta navazovala na někdejší směr strouhy. Namísto toho došlo k prostému napřímení ulic vedoucích z historického jádra. K zastavění vzniklého území bloky činžovních domů však nedošlo. Plocha zasypané strouhy byla parkově upravena a stala se součástí okružních sadů. Na původní podobu a účel místa pak upomínaly odkryté kamenné oblouky v severním líci Pražského mostu.

Přestože byl sadový okruh prohlášen nemovitou kulturní památkou, území bývalé Mlýnské strouhy negativně poznamenalo umístění teplovodních kolektorů, realizované v letech 1973–1977, a zejména stavba silničního průtahu v Tyršově ulici v roce 1980. Tato kapacitní komunikace mohutným náspem a intenzivní automobilovou dopravou přerušila přirozenou návaznost parku na Štruncovy sady na soutoku řek Radbuzy a Mže.

K revitalizaci části někdejší strouhy severně od Pražského mostu došlo v letech 2008–2010. Autory návrhu úprav jsou Dana Wilhelmová a Jiří Damec z ateliéru AWIDA. Nově vytvořená vodní plocha, evokující původní podobu místa, tvoří spolu s částečně zasypaným mostem malebné zákoutí. Lemují ji chodníky dlážděné starými žulovými deskami z plzeňských ulic. Parkovou úpravu severního cípu území doplňují interaktivní sochy Terezy Damcové, která pro ně společně s Pavlem Pražákem vytvořila i hudební koláže. Plastiky symbolizují matku-kouzelnici, dceru-ptáka a syna-rybu. Poblíž opevňovacího bastionu pak byla umístěna busta hudebního skladatele Václava Trojana od plzeňského sochaře Jaroslava Šindeláře. Obnovená Mlýnská strouha získala ocenění Park roku 2010.

JČ – MK

Literatura

Prameny