Luftova zahrada, která se nachází na pravém břehu řeky Radbuzy v Českém údolí v těsném sousedství Tyršova mostu, je cenným příkladem zahradního umění meziválečné éry v Plzni. Jako první zkultivovali toto místo v letech 1886–1909 Vilém a Juliana Burgerovi. V rámci této úpravy zde byly zbudovány dva zahradní domky a rybníčky pro chov ryb (odtud i tradiční označení místa coby „Rybárny“), napájené z přilehlého potoka ústícího do Radbuzy.
Roku 1912 odkázala ovdovělá Juliana Burgerová zahradu synovci Vilému Luftovi, plzeňskému advokátovi, který záhy započal proměnu dosud spíše užitkové zahrady na zahradu rezidenční a okrasnou. V rámci této úpravy prostor doplnil novým osmibokým altánem a postupně i sochařskou výzdobou plzeňského sochaře Otokara Waltera, do níž patřila například socha Rusalky (1914) či Maska vodníka (1926). Výsadbu tehdy obohatila řada exotických dřevin – cypřišky, rododendrony, tisy či tsugy. Vilém Luft také plánoval v zadní části zahrady zbudovat svoji vilu. Tento záměr, který měl dovršit velkorysou přeměnu místa, mu však stavební úřad nikdy nedovolil realizovat.
V roce 1920 Vilém Luft zemřel a zahradu zdědila jeho dcera Helena. Nedlouho poté však zemřela i ona a po její smrti získala zahradu vdova po Vilémovi a Helenina matka Marie Luftová. Rybníčky využíval Vilémům bratr Stanislav Luft jako mezisklad ryb, kterými zásoboval plzeňské prodejny své firmy Ryby Luft. Hrozícímu zestátnění zahrady po roce 1945 se Marie Luftová snažila zabránit darováním místa některému z příbuzných. To se však kvůli odporu státu, který chtěl cenné místo získat a zřídit zde veřejný park s přírodní rezervací, nepodařilo. Marie Luftová nakonec pod hrozbou vyvlastnění roku 1959 zahradu prodala státu.
Zahradu pak pro pěstitelské účely dočasně využíval Dům dětí a mládeže, později Zahrádkářský svaz, který v jednom ze zahradních domků provozoval moštárnu. Zahrada nicméně kvůli nedostatku potřebné péče postupně pustla. To ji však zachránilo pro dnešek, neboť její původní koncepci nenarušily žádné výrazné zásahy. V roce 1991 získalo „Luftovku“ do vlastnictví město Plzeň. Když se pak v roce 1996 začaly množit stížnosti vlastníků okolních nemovitostí na neudržovaný stav zahrady, svěřilo ji město Správě veřejného statku města Plzně (SVSMP). Ta v letech 1996–1998 zjednala nejnutnější nápravu a od roku 1998 zajišťuje pravidelnou údržbu zahrady. Ideový návrh na důslednou revitalizaci místa, zpracovaný SVSMP v roce 2002, je zatím kvůli nedostatku financí realizován pouze v postupných krocích.
Tak v roce 2015, pět let po zpřístupnění zahrady veřejnosti, byla na původní místo osazena replika osmibokého altánu se zelenou glazovanou střešní krytinou. V zahradě, jejíž charakter dává vyniknout mokřadním a vlhkomilným společenstvím rostlin i živočichů, se také podařilo obnovit původní cesty a vysadit nové vzácné dřeviny. V rámci obnovy prostoru bylo rovněž osazeno zábradlí s balustrádou v podobě šachových figur a repliky Rusalky a Masky vodníka, které podle historických fotografií vytvořil sochař Jakub Orava. Prostředí nově doplnily keramické figurální plastiky od dvojice Jaroslav Pleskal – Savvas Vojatzoglu či kovové heraldické znaky anděla, chrtice a velblouda z díla Ľudovíta Strelky.
V současnosti se v Luftově zahradě, jež má status významného krajinného prvku a je také součástí regionálního biokoridoru ÚSES, konají příležitostné společenské, kulturní a vzdělávací akce (včetně botanických a dendrologických exkurzí či ekologické výchovy). Již v roce 2009 byl podán návrh na prohlášení zahrady kulturní památkou.
JČ – MK – PK