Budova Jubilejního okresního dětského domova (dnešního Procháskova ústavu Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni) patří mezi nemnoho plzeňských meziválečných staveb, jimž se dostalo pozornosti také na stránkách celostátních architektonických periodik. Na zhotovení projektu dětského domova totiž ministerstvo techniky v roce 1928 vypsalo veřejnou ideovou soutěž, proti jejímž výsledkům část poroty v čele s pražskými funkcionalisty Josefem Grusem, Karlem Tymichem a Vladimírem Wallenfelsem podala minoritní votum a neváhala svoje výhrady vůči vítěznému projektu otisknout v prestižním časopise Architekt SIA. („Velmi rádi bychom četli protokol soutěže a byli o průběhu posuzování informováni, neboť není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. … Budeme podobné případy sledovati.“)
Z jedenadvaceti došlých návrhů byl první cenou odměněn projekt Bohumila Chvojky a Rudolfa Černého, architektů dlouhodobě působících v Plzni (ať už na místní průmyslové škole nebo ve Sdružení západočeských výtvarných umělců). Jejich návrh se pisatelům patrně nejevil jako dostatečně architektonicky progresivní – na rozdíl od funkcionalistického projektu Františka Fialy, který obdržel druhou cenu a byl také reprodukován v časopise Sdružení architektů Stavitel. K realizaci Chvojkova a Černého projektu se nicméně v roce 1928 „pod taktovkou“ stavitele Františka Němce st. přikročilo, a to na pozemku naproti budově Vyšší hospodářské školy (C8–517) – dobře osluněném a vhodně situovaném poblíž Lochotínského parku a volné bolevecké přírody.
Členitý objekt s plochou střechou architekti koncipovali přibližně na půdorysu písmene T, jehož jednotlivá ramena vybíhají z převýšené střední partie, zastřešující ústřední schodiště. Navzdory promyšlené funkční dispozici, pro niž je charakteristické asymetrické řešení i vytyčení funkcí jednotlivým křídlům, se fasáda budovy vyznačuje konzervativnějším pojetím, umocněným výraznými plastickými římsami a lizénovými rámci lemujícími okna. Tyto prvky Bohumil Chvojka uplatnil již u objektu Okresní nemocenské pojišťovny realizovaném v letech 1925–1927 (C1–1000).
Stavební program velkokapacitní budovy dobře odpovídal jejímu účelu. Hlavní součástí domu byly místnosti pro chovance, sestávající z pokojů pro denní pobyt, ložnic a příslušenství, rozdělených dle pohlaví a stáří. Kuchyně, umývárny, prádelny, dílny, včetně dalšího provozního zázemí, byly situovány do suterénu, zatímco vestibul, jídelny, herna, kanceláře a byty vedení domova a část ložnic se nacházely v přízemí. Do prvního patra byl projektován vůbec nejdůležitější společenský prostor budovy – víceúčelový kulturní sál, který z exteriéru prozrazují rozměrná podélná okna v předním traktu budovy (sál svou výškou přesahoval výšku obou nadzemních podlaží). Mimo to byly v prvním a druhém patře soustředěny další (až šestnáctilůžkové) ložnice doplněné vždy o umývárny a pokoje dozoru. Na rozlehlém, parkově upraveném pozemku byl dodatečně dostavěn dřevěný pavilon, jenž sloužil jako letní jídelna (v šedesátých letech byl adaptován na zvěřinec), a bazén. V reprezentativní části zahrady před budovou byla osazena civilistní socha Dívenka od Otokara Waltera, mimo jiných prací i autora části sochařské výzdoby zmíněné Vyšší hospodářské školy.
Po druhé světové válce budovu začala využívat Lékařská fakulta Univerzity Karlovy v Plzni, která v roce 1946 nechala pod vedením architekta a stavitele Josefa Cipry provést v interiéru adaptační práce (jednalo se zejména o změny dělicích příček apod.). Drobné stavební změny však objekt zaznamenal i v následujících dekádách 20. století. Navzdory těmto zásahům, které se v exteriéru projevily jen minimálně, si budova, sloužící dnes několika ústavům fakulty, zachovává původní architektonický výraz z přelomu dvacátých a třicátých let. Díky tomu byla také v roce 2001 prohlášena za nemovitou kulturní památku.
AŠ
Stavebník
Ministerstvo techniky ČSR
Památková ochrana
Objekt je nemovitou kulturní památkou s číslem rejstříku ÚSKP: 12816/4-5252; zároveň je součástí plošně památkově chráněného území Městské památkové zóny Plzeň-Lochotín.
Literatura
- Neuveden, Architekt SIA XXVII, 1928, str. 178
- Vladimír Wallenfels, Stavitel X, str. 8
- Jaromír Kovář, Minulostí západočeského kraje, Plzeň 1980, str. 116–117
- Petr Domanický, Umění českého západu, Řevnice 2010, str. 90–91,101
- Jaroslav František Urban, Plzeň, metropole českého západu, Plzeň 1948, str. 34
- Petr Domanický (ed.), Plzeň. Průvodce architekturou města od počátku 19. století do současnosti, Plzeň 2013, str. 263
Prameny
- Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně