Vila Václava a Anny Frišových
1914–1915

Vypracování urbanistického plánu zástavby někdejšího Saského (dnes Severního) Předměstí na konci 19. století dalo impulz i k dalšímu stavebnímu rozvoji Lochotína. Poklidná čtvrť s rozsáhlým parkem, v jehož centru se nacházel lázeňský areál, se pomalu začala proměňovat v luxusní vilovou kolonii. Někdejší sezonní lázeňské vily postupně nahrazovaly výstavné rodinné domy, mezi nimiž jako první jednoznačně vynikla secesní vila Karla Kestřánka, realizovaná podle návrhu koterovského rodáka Františka Krásného (1897–1898). 

V letech 1914–1915 lochotínskou zástavbu obohatila neméně velkorysá vila plzeňského stavitele Václava Friše a jeho ženy Anny. Frišovi zpracováním projektu pověřili tou dobou ještě nepříliš známého architekta Oldřicha Starého, který od roku 1912 působil v Plzni jako pedagog na české průmyslové škole. Realizaci stavby zajistila Frišova vlastní stavební firma.

Oldřich Starý, jenž se po první světové válce stal průkopníkem českého purismu a funkcionalismu, navrhl vilu ještě pod vlivem historizujících stylů, jak je patrné z celkového hmotového řešení této patrové stavby s mansardovými střechami, věžicemi, členitými štíty či iluzivní bosáží. Četné detaily (zejména tvarově rozmanitá okna, zábradlí) však prozrazují autorovu snahu o navázání na aktuálnější architektonické styly – secesi a modernu. Fasádu ještě doplnil florálními plastickými ornamenty plzeňský sochař Otokar Walter.

Nejdůležitějším společenským i komunikačním uzlem vily byla dvoupodlažní obytná schodišťová hala s ochozem v prvním patře, doplněná o honosný krb s reliéfem sv. Jiří. Halu v přízemí obklopovaly dvě další reprezentační místnosti – jídelna a s ní propojený obývací pokoj. Veškeré interiéry byly bohatě zdobené nástropním štukovým dekorem, luxusním táflováním z exotických dřev a dalšími řezbářskými prvky. První patro mělo privátní charakter – podobně jako v přízemí sem bylo situováno šest obytných místností (v tomto případě soukromé pokoje a ložnice) s předpokojem a hygienickým zázemím. V suterénu se kromě bytu správce nacházely také sklepy pro květiny, ovoce a zeleninu, nechyběla ani žehlírna a mandlovna.

Díky soustavě venkovních teras a balkonů bylo dosaženo maximálního propojení vnitřních prostor se zahradou (což bylo typické spíše pro meziválečné funkcionalistické stavby). Součástí vily byla také zimní zahrada pod jižní terasou. Na rozlehlém pozemku, který Friš později předělil, aby v jeho východní části mohl vystavět dvojdům pro své potomky, se nacházela také garáž, skleník a besídka.

Po druhé světové válce byla vila znárodněna a využívána jako škodovácký internát, po roce 1960 také jako dětský domov a zvláštní mateřská škola. Navzdory změně funkce byly v této době provedeny jen minimální stavební zásahy v interiéru. Po roce 1989 byl dům v restituci vrácen dědicům původních majitelů, kteří jej obratem prodali. Noví vlastníci ji však neobývali a budova, přestože byla v roce 1994 prohlášena nemovitou kulturní památkou, nadále chátrala. Koncem devadesátých let ji odkoupili její současní majitelé, kteří provádějí postupnou rekonstrukci a vilu příležitostně propůjčují pro různé společensko-kulturní události.

AŠ

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny