Stavební aktivitu na území borské čtvrti v meziválečné době vyvíjely jak samy Škodovy závody (resp. Akciová společnost, dříve Škodovy závody v Plzni), tak i ústavy a fondy jejich zaměstnanců. Podnik vystavěl několik obytných souborů mezi lety 1922 a 1925 (a posléze znovu v druhé polovině čtyřicátých let minulého století), kdežto stavební počiny zaměstnaneckých institucí spadají do protektorátních let 1939–1940. Pensijní fond dělníků připojil své dva nájemní domy ke „škodováckým“ obytným domům na hraně náměstí Míru (C6–2269 a C6–1609), Šimonkův fond pro úředníky v téže době navázal dvěma činžovními budovami v Raisově ulici (C6–2273) na frontu obdobných podnikových domů.
Pensijní ústav pro úředníky pak zvolil pro výstavbu vlastní dvojice bytových domů parcelu na opačné straně téhož městského bloku, vedle staršího domu č. o. 21 v dnešní ulici Politických vězňů – jediné budovy ve zmíněném bloku, která nenáleží mezi domy pro zaměstnance průmyslového komplexu. Téměř výlučná investorská role Škodových závodů zde patrně vedla k tomu, že kromě pozemku patřícímu k domu č. o. 21 tvořil celou plochu vnitrobloku již od raných třicátých let sdílený, částečně parkově upravený prostor (namísto menších zahrad náležících k jednotlivým domům, jak bylo u tohoto typu zástavby běžné).
Oba podsklepené čtyřpodlažní domy byly vystavěny v závěru třicátých let podle opakovaně používaného projektu stavební firmy Konstruktiva, jež byla založena roku 1929 jako součást Škodových závodů. Tentýž projekt – pouze s odlišně pojednaným průčelím – se uplatnil i u obou domů Šimonkova úřednického fondu. Zatímco dům č. o. 17 realizovala sama Konstruktiva, stavbu domu č. o 19 provedla společnost architekta a stavitele Františka Němce mladšího.
Přestože obě budovy vznikly v době, v níž hodnoty vědeckého i emocionálního funkcionalismu pronikly z avantgardní architektury i do stavební kultury v regionech, svým konzervativním tvaroslovím navázaly na blízké podnikové domy vystavěné o patnáct let dříve – zejména na ty největší z nich v obou nárožích bloku při Dvořákově ulici. Přihlásily se k nim zejména střední částí symetricky rozvržené uliční fasády s dvouosým rizalitem, který je uprostřed i na okrajích dekorován „krystalinicky“ kanelovanými pilastry, probíhajícími od kaskádovitě zalomené římsy nad parterem k mohutné hlavní římse. Tradicionalistický ráz průčelí potvrzuje i plastické orámování vstupu. Rozměrná okna, pravidelně rozmístěná ve fasádě, doplnily dva menší střešní vikýře v sedlové střeše. Souměrnost průčelí narušuje u obou domů pouze třídílné okno osvětlující suterénní jednopokojový byt, který v průběhu roku 1940 v projektu nahradil část sklepních jednotek.
Podobně jako uliční fasáda je i ta dvorní koncipována přísně symetricky, na rozdíl od ní však postrádá zdobné prvky. Člení ji pouze nika, prolamující zadní část domu v téměř celé jeho výšce od terénu po podkroví. Dynamickou vertikálu výklenku ještě zdůrazňuje sloupec vysokých tabulkových oken osvětlujících schodiště.
V kontrastu k vnějším formám nájemních domů odpovídala jejich dispozice (rovněž souměrná) soudobým požadavkům. Budovy v každém nadzemním podlaží soustředily dva byty s dvěma neprůchozími pokoji orientovanými do ulice a kuchyní, koupelnou, komorou a spíží obrácenými do dvora. Ve středním traktu doplňovala předsíň samostatná toaleta. V podstřeší měli nájemníci k dispozici prádelnu a komoru.
Původně shodnou podobu obou objektů narušila v devadesátých letech vestavba dalšího bytu do podkroví domu č. o. 17. Při této úpravě se uliční část budovy v téměř celé své šířce zvýšila o rozměrný vikýř, který měl zajistit dostatečné osvětlení obytných místností. V současné době se oba objekty od sebe liší i barevnou úpravou fasády.
PK – OM
Stavebník
Pensijní ústav pro úředníky Akciové společnosti, dříve Škodových závodů v Plzni
Památková ochrana
Nejsou evidovány žádné způsoby ochrany.