Masarykův léčebný a výchovný ústav pro zmrzačené děti v Plzni
1928–1929

Zřizování a udržování humanitárních a sociálních zařízení bylo jedním z hlavních úkolů, které si veřejná správa nově vzniklé Československé republiky vytyčila. Také v Plzni proto začaly po roce 1918 vznikat iniciativy za vystavění moderních, adekvátně vybavených budov nejrůznějších institucí tohoto typu: sirotčinec, útulek pro rodičky, ozdravovny, domy sociální péče, ústav pro hluchoněmé, nemocnice, školy aj.

V případě Odboru pro zmrzačené děti, založeného z podnětu lékaře Roberta Nebeského při Okresní péči o mládež v Plzni v roce 1920, se o výstavbu vlastní budovy usilovalo již od samého počátku. Odbor, který roku 1921 u příležitosti návštěvy T. G. Masaryka zřídil tzv. Masarykův ústav pro zmrzačené děti, byl totiž nucen využívat provizorní prostory bývalé školy pro válečné invalidy na Borech, které nemohly vyhovět náročnému provozu instituce, ale ani moderním požadavkům na péči o chovance či na ideální stavební program a prostředí budov tohoto rázu, aktuálně diskutovaný v soudobých architektonických periodikách.

Robert Nebeský, jednatel odboru a řídící lékař ústavu, v březnu 1923 představil vlastní náčrt nové budovy, jehož detailního rozpracování se záhy chopili úspěšní plzeňští stavitelé Josef a Václav Paškové. S jejich projektem, jenž budovu líčil jako honosný městský palác, však nesouhlasila městská rada („mimo jiné z estetických důvodů“) ani ministerstvo zdravotnictví (zejména kvůli nevyhovující dispozici). Patrně počátkem roku 1926 proto vytvořil nový návrh Hanuš Zápal, pracovník stavebního úřadu, jehož záměr podrobně rozpracovala opět firma bratří Pašků, přestože celý průběh řízení nepovažovala za objektivní, několikrát jej připomínkovala a Zápala podezřívala z protekce.

Během výstavby, kterou vedl Josef Pechman ze stavitelské firmy Mandaus, Doubek, Pechman a spol., se odbor potýkal s nedostatkem finančních prostředků, a hrozilo dokonce pozastavení celé stavby. Potřebné finance se proto odbor snažil získávat nejen prostřednictvím dotací veřejné správy, ale mimo jiné i prostřednictvím prodeje uměleckých pohlednic, pro něž bezplatně poskytl osm kreseb malíř a ilustrátor Hugo Böttinger, plzeňský rodák, jako karikaturista známý rovněž pod pseudonymem Dr. Desiderius.

Ploše zastřešená dvoupatrová budova s obytným podkrovím, situovaná na nároží Klatovské třídy a dnešní ulice U Borského parku (přilehlý park nesl původně jméno Sad českých legionářů), byla opatřena hladkou modernistickou fasádou se světlou omítkou, kterou členily jednoduché parapetní a korunní římsy, lizénové rámce a nápis s názvem instituce. Architekt objekt koncipoval přibližně na půdorysu písmene L s předstupujícím severním rizalitem, díky němuž před vstupním portikem vzniklo malé „nádvoří“ s navazující nárožní předzahrádkou.

Racionální a úsporně řešená dvoutraktová dispozice budovy se odvíjela z nároží, do něhož architekt umístil již zmíněný hlavní vchod a k němu přiléhající dvouramenné schodiště, lůžkový výtah a vrátnici (vzhledem k úspornosti se v projektu nepočítalo s jinak tradiční prostornou vstupní dvoranou či alespoň menším předschodím). Z nároží vybíhaly do obou křídel budovy úzké, avšak dostatečně prosvětlené chodby. V přízemí a v prvním patře ramena, které se obracelo k Borskému parku, sídlilo zdravotnické oddělení s ordinacemi, ambulancí, operačním sálem a rentgenologickým pracovištěm, vedle toho zde byly i učebny, kanceláře a zázemí pro personál. Severní křídlo bylo vyhrazeno v přízemí pro kuchyni s přípravnou, pro zásobování a malou jídelnu určenou personálu, v patře pro jídelnu dětí s přípravnou (pokrmy sem byly z kuchyně v přízemí přepravovány nákladním výtahem) a pro mechanoterapii. Velkokapacitní ložnice chovanců, doplněné o místnosti pro dozor a umývárny, zabíraly celé druhé patro. Obytná část podkroví, situovaná při nároží budovy, zastřešovala sklady zdravotnického materiálu, sterilizaci, malý operační sál, pokoje pro personál a pro izolované pacienty. Zbylá nezastřešená plocha podkroví se využívala jako sluneční terasa.

V roce 1960 byl na budovu osazen mohutný reklamní neon s emblémem zeměkoule, značkou Škodových (tehdy Leninových) závodů a nápisem Z Plzně do celého světa. Následujícího roku se přistoupilo k adaptaci a rozšíření obytného podkroví – v místech někdejší sluneční terasy byla zřízena nástavba pro dvě nové ložnice. Na rozdíl od technických přístaveb ve dvoře z let 1980–1982 (kdy byl dům využíván již jako Domov důchodců) a pozdější nástavby v průčelí orientovaném do Klatovské třídy respektovaly stavební úpravy z počátku šedesátých let původní architektonické řešení budovy.

V současnosti objekt využívá plzeňský Městský ústav sociálních služeb a provozuje zde Domov se zvláštním režimem Sněženka.

AŠ

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny