Přístavba sálu, hostinských a obytných místností při restauraci Tivoli
1932

Mezi prvními domy, které vyrostly na jižním okraji Plzně nedaleko dělostřeleckých kasáren, byly dvě reprezentativní budovy v křížení Klatovské třídy a Dvořákovy ulice. Dům v novorenesančním stylu v severní frontě Dvořákovy ulice si v letech 1904–1905 pro sebe postavil významný plzeňský architekt a stavitel Rudolf Stech. Protější objekt – nájemní dům se zábavním podnikem Tivoli – nechal roku 1906 vystavět obchodník a majitel realit Jan Rozum. Třípodlažní budova s obytným podkrovím, kterou realizoval stavitel Jiří Jirovec, ve svém tvarosloví kombinovala moderní principy, secesní dekor a historizující prvky čerpající z národních tradic: hrázděný štít s výrazným přesahem zastřešení, nárožní verandu s dřevěnými sloupky a vyřezávaným zábradlím, štíty s věžičkami, trojúhelníkové vikýře, okna zdobená figurálními reliéfy či zvlněné dekorativní mřížoví plotů.

Rozumova budova měla od počátku spojovat funkce ubytování a zábavy – přízemí sloužilo jako restaurace s kuchyní a pivním sklepem, dvě vyšší podlaží nabízela pohodlné nájemní bydlení v rozlehlých dvoupokojových a třípokojových bytech. Na pozemku, který dům obklopoval, vzniklo několik menších, převážně dřevěných pavilonových staveb, které v průběhu následujících let prošly řadou stavebních úprav. Rozptýlení návštěvníkům zajišťoval kuželník, veranda, koncertní síň s terasou či altán s orchestřištěm. Přímo na dům navazovalo dětské hřiště.

Zábavní podnik Tivoli, který do vlastnictví záhy nabyl Spolek pro postavení Národního domu českého lidu v Plzni, se stal vyhledávaným společenským centrem. K popularitě místa, které před výstavbou vlastního spolkového domu s kinem Hvězda (C1–40) využívali například členové České strany národně sociální, ve dvacátých a třicátých letech přispívalo i pravidelné pořádání vzorkových a výstavních trhů. Po čtvrtstoletí fungování populárního provozu se v roce 1932 spolek rozhodl připojit k existujícímu činžovnímu domu s restaurací nový sál spolu s hostinskými a obytnými místnostmi. Pod vedením stavitele Františka Fíny vznikla ještě téhož roku obdélná halová stavba se šikmou střechou, navazující na východní průčelí stávajícího domu a delší stranou orientovaná do Dvořákovy ulice.

Autor projektu (jímž patrně Fína nebyl) budovu přehledně rozdělil do tří provozních částí. K nájemnímu domu situoval do přízemí hlavní vstup, předsálí se šatnami, toaletami, výčepem a bufetem, kancelář, schodiště a hostinskou místnost. Největší část novostavby zaujímal sál s hledištěm, na který pak navázal trakt s jevištěm a zázemím pro účinkující. Prostor v patře nad předsálím sloužil jako malý sál, z něhož se vstupovalo na balkon velkého sálu. Z mezipodesty schodiště vedly dveře do dvou nových pokojů, přístupných ze staršího domu. Jeden pokoj a půdní prostor vznikly v podkroví. V suterénu se kromě výčepu a hostinské místnosti nacházely sklepy, prádelna či kotelna.

Lapidární provozní rozvrh novostavby se promítl i do jejího exteriéru. Hlavní vstup dvoukřídlovými dveřmi zdůrazňuje oblý arkýř v patře s pěticí úzkých oken. Uliční i dvorní fasádu strohé hmoty sálu člení vertikální pásy předsazených polosloupů, které i díky rozšíření ve spodní polovině své výšky evokují pilíře gotických chrámů. Pravidelný rytmus a vertikální orientaci této části potvrzují i čtyři vysoká okna, umístěná mezi polosloupy. Jevištní trakt, v patře výrazně užší než hlavní sál, a tedy s nižší střechou, měl podobu skromnějšího přístavku s dvojicí menších oken v obou fasádách.

V druhé polovině třicátých let se činnost spolku dále rozvíjela a v roce 1937 byl sál zkolaudován i pro provozování biografu. Chod podniku narušily události druhé světové války – dům zabrala německá armáda a nechala zazdít vchody do výčepu a hostinských místností v suterénu. Spolek pro postavení Národního domu pak po skončení války nechal upravit vstup z Klatovské a ve vestibulu zřídil nové schodiště ústící do suterénních prostor. Zajistil také nápravu menších škod způsobených v dubnu 1945 během leteckých útoků na Plzeň. V roce 1960, kdy sál a související prostory užíval závodní klub ROH Závodů V. I. Lenina (někdejších Škodových závodů), byla kvůli nedostatečné kapacitě původních šaten pro účinkující provedena jejich nástavba. Téhož roku také proběhla adaptace restaurace Tivoli na jeden z provozů podniku Restaurace a jídelny. Sál, označovaný lidově jako „Svazáček“, pak po několik desetiletí sloužil kulturním účelům. Společenské i vlastnické změny po roce 1989 však vedly i ke změně funkce tradičního podniku. Od roku 2005 prostory někdejšího společenského sálu a zázemí slouží jako prodejna nábytku. V souvislosti se změnou účelu dostala budova nový nátěr fasád s křiklavými reklamními logy a plastová okna i vstupní dveře.
 

PK – KE

Stavebník

Památková ochrana

Prameny