Zahradní činžovní dům Oskara a Jany Semlerových s vestavbou mezonetového bytu
1923–1924 / 1932–1934

Pravděpodobně nejvýznamnější loosovské interiéry v Plzni vznikly na objednávku Oskara a Jany Semlerových. Oskar byl společně se svým bratrem Hugem majitelem rodinného podniku Šimon Semler, drátovna a kujné hutě a továrna jehel s řadou výrobních závodů po celém Československu. Společnost se specializovala na výrobu drátěného zboží a vyhlášených gramofonových jehel značky SEM. Kanceláře firmy se nacházely na Klatovské třídě 19, kde Hugo obýval interiér upravený Adolfem Loosem. Slavný architekt měl navrhnout i dvoupodlažní nástavbu domu, v níž si chtěl zřídit vlastní bydlení Oskar. Ačkoliv ze záměru sešlo, Oskar Semler se myšlenky na byt zařízený Loosem nevzdal. Když v roce 1932 společně se svou ženou zakoupil od Pensijního ústavu pro úředníky Akciové společnosti (dříve Škodových závodů) dům na Klatovské třídě 110, postavený v letech 1923–1924 pro zaměstnance firmy, návrhem vestavby vlastního bytu pověřil právě Adolfa Loose.

Význam bytu Oskara a Jany Semlerových se odvíjí od skutečnosti, že jde o jedinou plzeňskou realizaci Loosova konceptu tzv. raumplanu v bytové architektuře. Tento prostorový rozvrh interiéru, známý z Loosových vilových staveb, spočívá v uspořádání prostorů s rozdílnými světlými výškami odpovídajícími jejich účelu a důležitosti, přesto však toto uspořádání vyvolává dojem jednotného celku. Loosova myšlenka o třídimenzionální kompozici vnitřku domu nebyla zcela nová – podobné řešení vnitřních prostor se u veřejných staveb uplatňovalo již v 19. století. Přelomové bylo Loosovo uvedení těchto principů do soukromých interiérů. Loos svůj koncept rozvíjel přibližně od roku 1910, pojem raumplan však zavedl teprve jeho žák a později blízký spolupracovník Heinrich Kulka a právě on byl autorem návrhu interiéru Oskara a Jany Semlerových (snad na základě původního Loosova rozvrhu). Velkoryse koncipovaný byt, realizovaný v letech 1933–1934 firmou Müller & Kapsa, se rozprostíral ve třech podlažích západního křídla domu. V severní partii této části byl k budově přistavěn schodišťový obslužný trakt a vstupní vestibul, na jehož střeše vznikla terasa. Vstupní prostor byl osvětlený shora a obložený kamenem.

V navazující části bytu Heinrich Kulka podle vzoru svého učitele uplatnil scénické řešení prostoru – návštěvník je veden z tmavšího užšího prostoru přes snížený obytný kout se sedacím nábytkem a plynovým krbem až do vysoké prosvětlené centrální haly. Velkorysý, přes výšku dvou podlaží se rozpínající prostor byl osvětlen rozměrnými okny s neprůhledným zrnitým sklem; okenní niky byly využívané jako malé zimní zahrady. Stěny byly táflovány dřevem z kanadské břízy, z níž byl vyroben také vestavěný bar v blízkosti velkého krbu v západní stěně místnosti. Před krbem obloženým kamenem byl rozmístěn volný sedací mobiliář. Protější stěně dominovalo obrovské plátno s výjevem Život Tsongkhapy, pocházející z Tibetu 18. století. Dílo, které Kulka objevil ve Vídni, se nyní nachází v muzeu v Melbourne. Z malého schodiště byla přístupná jak galerie s knihovnami a kazetovým stropem lakovaným zlatou barvou a tzv. benátskou červení, tak i další části bytu v přízemí. Směrem do Hruškovy ulice architekt situoval rohový pánský pokoj, terasu, využívanou jako letní jídelna, a oktogonální hlavní jídelnu. Při navrhování jejího půdorysu vycházel z tvaru západního rizalitu, který znásobil a podpořil také vzorem dvoubarevných dubových parket na podlaze. Zařízení jídelny z mahagonového dřeva Kulka podřídil osové symetrii – naproti vstupu umístil vestavěný bufet se zrcadlem a okna pokryl japanizujícím roštem.

Do prostoru za jídelnou architekt situoval obslužné místnosti: pokoje pro pomocnice v domácnosti, kuchyň a přípravnu jídla. Odtud vedlo železné schodiště personálu do horního obytného patra. Toto podlaží bylo přístupné také ze schodiště z galerie v hale. Z centrální šatny se vstupovalo do soukromých pokojů. Na osu paralelní s linií Hruškovy ulice Kulka orientoval pokoj vychovatelky propojený se dvěma dětskými pokoji pro tři Semlerovy syny. Do těchto místností architekt navrhl zeleně lakované dřevěné táflování s vestavěnými postelemi i skříněmi. Obytný trakt rodičů propojil samostatnou předsíní; mezi dámskou a pánskou ložnici umístil společnou koupelnu s velkou vanou. Dámskou ložnici s dřevěným obkladem a vestavěným nábytkem z javorového dřeva situoval do rohového pokoje. Z něj vedl vstup na balkon, přístupný také z pánské ložnice, které vévodil mramorem obložený krb a nad ním instalované zrcadlo. Zbývající část prvního patra včetně sociálního zařízení byla koncipována jako zázemí pro personál. Celý byt skýtal i několik technických vymoženosti včetně výtahu na jídlo a uhlí.

V letech 1938–1939 plzeňský stavitel Karel Leibl v severozápadním rohu pozemku vystavěl podsklepené garáže se dvěma stáními a plochou střechou, která sloužila jako terasa pro věšení prádla. Těsně po dokončení těchto stavebních prací dobová situace donutila Oskara Semlera s rodinou emigrovat do Austrálie a dům byl nacisty zabaven. Po válce Semlerovi požádali o jeho navrácení, k tomu však již nedošlo; roku 1950 se budova stala majetkem města, později státu. Ačkoliv byl velkorysý byt Semlerových roku 1969 prohlášen kulturní památkou, v průběhu let došlo k jeho rozdělení na řadu menších obytných jednotek; hala sloužila jako učebna a později jako fotoateliér. Přestože vznik nových bytů zapříčinil devastaci podstatné části interiéru včetně mobiliáře, důležitá část vestavěných prvků a obkladů se dochovala.

Od roku 2012 je celý objekt ve správě Západočeské galerie v Plzni, která usiluje o navrácení bytu Semlerových do původního stavu. Jejím záměrem je nejen zpřístupnění interiéru veřejnosti, ale také vznik badatelského Centra pro výzkum architektury 19. a 20. století. Součástí konceptu je i nová loosovská expozice a vytvoření prostoru pro pořádání kulturních akcí. 
 

LV

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny