Činžovní domy Martina a Růženy Mandausových
1935–1936

Na formování domovního bloku vymezeného ulicemi Chelčického, Borská a Němejcova a náměstím Českých bratří měli zásadní stavebnický podíl manželé Martin a Růžena Mandausovi, kteří zde vlastnili mimo jiné i dvě parcely č. o. 45–47, na nichž v polovině třicátých let vystavěli třípatrové nárožní domy s malými jednopokojovými a dvoupokojovými byty, jež poskytovaly moderní a zdravé bydlení desítkám plzeňských rodin. Oba domy vybudovala význačná plzeňská stavební firma Mandaus, Doubek, Pechman a spol., jíž byl Martin Mandaus spolumajitelem.

Manželé Mandausovi nejprve přistoupili ke stavbě domu č. o. 45, jehož realizace proběhla v poměrně krátké době čtyř měsíců, od května do září 1935. Projekt budovy se musel přizpůsobit sevřené hluboké parcele kónického tvaru, která určila její třítraktové uspořádání. Světlo do střední části domu přiváděly dva malé světlíky, zřízené při postranních zdech, a okna ve schodišťové hale, která se rozprostírala na netradičním trojúhelném půdorysu při nádvorní straně. Její umístění do značné míry ovlivnilo celkovou dispozici domu, která se od ní zrcadlově, osově symetricky odvíjela. V každém patře byly tři byty o jednom pokoji a jedné obytné místnosti s nezbytným sociálním zázemím; ve sklepení se také nacházel obligátní byt domovníka.

Návrh na architektonické pojetí hlavního průčelí doznal v průběhu stavby několika změn, přestože základní motiv – zdůraznění zaobleného nároží ohraničeného nízkým lizénovým rámcem – byl ve všech případech respektován. Na rozdíl od původních návrhů strohé fasády v kombinaci světle okrové a černé barvy působí její finální pojetí přívětivým dojmem, a to zejména díky živé barevnosti keramického obkladu, jehož uplatnění navazuje na tradici plzeňské funkcionalistické výstavby.

Dům č. o. 47 nechali Mandausovi vystavět v roce 1936. Podobně jako v sousedním domě č. o. 45 se zde nacházely minimální jednopokojové byty s obytnou kuchyní, vybavené nezbytným hygienickým zázemím. Právě po takových bytech byla v době bytové nouze největší poptávka, zejména ze strany ekonomicky slabších vrstev obyvatelstva.

Navzdory jisté hospodárnosti řešení vnitřní dispozice měl tento činžovní dům poměrně bohatou formální úpravu fasády. Průčelí je nad hlavním domovním vstupem akcentováno úzkým vertikálním záklenkem vyplněným takřka souvislou skleněnou plochou, skrz niž proudí světlo do schodišťové haly, a keramickým obkladem. Neméně výrazným prvkem na fasádě je lehce převýšené nároží členěné geometrickou bosáží po stranách oken a horizontálními římsami. Toto řešení připomíná nároží domu č. o. 6 v ulici Edvarda Beneše, dílo Kotěrova žáka Josefa Karla Říhy a Václava Neckáře (C3–1731).

Během válečných náletů byl dům částečně poškozen. V průběhu oprav v roce 1947 však nepodstoupil žádné zásadní změny. Až v roce 1992 došlo k několika adaptacím a část bytů v přízemí a v prvním patře začala být využívána pro administrativní účely.

AŠ

Stavebník

Památková ochrana

Prameny