Nájemní domy města Plzně
1930–1931

Vleklou bytovou krizi, která sužovala Plzeň od doby první světové války, se podařilo zmírnit až ve druhé polovině třicátých let minulého století. Ještě na přelomu dvacátých a třicátých let proto město, dlouhodobě inklinující spíše k podpoře bytového družstevnictví, vyvíjelo i vlastní stavební aktivity. Poté co obec dostavěla v roce 1928 v ulicích Čechově a Edvarda Beneše nájemní domy č. o. 7 a 9, resp. 28 a 30 (C3–1750), rozhodla se v jejich přímém sousedství ve výstavbě objektů téhož typu pokračovat. Mezi lety 1930 a 1931 tak vznikla šestice pětipodlažních činžovních domů č. o. 13–19 v Čechově ulici a č. o. 32 a 34 v ulici Edvarda Beneše. Šlo o budovy s tzv. malými byty, na něž stát poskytoval výhodné půjčky a úlevy na daních (jednalo se výlučně o byty se dvěma místnostmi a příslušenstvím, o celkové výměře 30–40 metrů čtverečních). Realizací staveb město pověřilo několik místních stavitelů a jejich firem.

Podobně jako v případě zmíněných starších nájemních budov se město rozhodlo využít typový návrh – půdorysné řešení staveb totiž městský stavební úřad převzal z projektu, zpracovaného Karlem Bublou pro Lidové stavební a bytové družstvo roku 1923. Bublův koncept byl v této lokalitě poprvé využit v letech 1924–1925 u obytných domů č. o. 8 a 10 v protější frontě Čechovy ulice a č. 5 a 7 ve Vrchlického ulici, jejichž realizaci převzala od družstva plzeňská obec. Město jej pak uplatnilo i u budov v Čechově 7 a 9 a Edvarda Beneše 28 a 30. Využití konzervativního, zastaralého dispozičního rozvrhu pro bytové domy ještě o několik let později bylo s podivem. Objekty byly nicméně provedeny, jak konstatoval technický komisař přítomný kolaudaci, „sice jednoduše, avšak solidně způsobem městským poměrům vyhovujícím“.

Všech šest objektů dostalo do vínku zmíněné Bublovo dispoziční řešení s charakteristickým stupňovitým půdorysem. Budovy jsou uspořádány do dvojic, v nichž se vůči sobě zrcadlově obracejí, a odděleny jsou rozměrným světlíkem. Pět nadzemních podlaží v každém z domů soustředilo vždy pět úsporných jednopokojových bytů s průchozí kuchyní, koupelnou, samostatnou toaletou a spíží. V suterénu se nacházely sklepy, do podkroví byla situována prádelna se sušárnou.

Úsporné řešení budov se projevilo i v jednoduše koncipovaném uličním průčelí. Jeho hladkou břízolitovou fasádu člení ve světlejší omítce provedená pětice širokých lizén probíhající uprostřed objektu v úrovni prvního až třetího patra. Podnož jí tvoří výrazná zdvojená římsa, která nese nápis informující o vzniku stavby a zároveň vizuálně propojuje prostor mezi oběma domovními vstupy. S využitím minima prostředků tak osově souměrné průčelí stavby dosahuje monumentálního účinku.

Původní vnější plášť domů dodnes výrazněji poznamenala pouze výměna dřevěných oken za okna plastová. Avšak díky tomu, že nová okna respektují původní styl členění, meziválečná podoba budovy není tímto zásahem příliš narušena.

AŠ – PK

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny