Nájemní domy města Plzně
1926–1928

Dalším z počinů, kterými se obec města Plzně snažila ve dvacátých letech minulého století napomoci k řešení bytové nouze, ale také k zastavení růstu nezaměstnanosti, byla výstavba čtyř nájemních domů v ulicích Čechově a Edvarda Beneše, kterou realizovaly výlučně domácí firmy i dělnictvo. Podobně jako stavební družstva využila obec výhodné půjčky a daňové úlevy podle tehdejšího zákona o stavebním ruchu, které však měly poměrně přísná pravidla – do domů se směli přednostně nastěhovat příslušníci města, kteří byli alespoň 100 týdnů pojištěni pro případ invalidity a stáří.

Na pozemcích v Čechově ulici město původně zamýšlelo postavit trojici bytových domů podle projektu architektů z městského stavebního úřadu (autorem návrhů průčelí je patrně Hanuš Zápal). Tyto plány z roku 1924 uplatnilo již u budovy č. o. 3 v Plynární ulici a následně domu č. o. 44 v Úslavské ulici. V roce 1926 však obec pro realizaci zvolila jiné typové řešení, když rozvrh dispozic přejala z projektu Karla Bubly, který jej v roce 1923 vypracoval pro Lidové stavební a bytové družstvo. Bublův návrh se v této lokalitě uplatnil – poněkud překvapivě – ještě na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století u městských nájemních domů č. o. 13–19 v Čechově ulici a č. o. 32 a 34 v ulici Edvarda Beneše (C3–1934). Pro využívání typových půdorysů se však vedení Plzně rozhodlo již v roce 1919, kdy pro zmírnění bytové krize hodlalo vystavět celkem 14 bytových domů.

Zatímco realizaci budovy č. o. 9 v Čechově ulici zajistila Společnost stavitelů Mandaus, Doubek, Pechman a spol., další tři objekty provedla firma Jaroslava Kostky a Karla Mastného. Oproti poměrně bohatě řešeným dekorativním fasádám družstevních domů se shodně řešená průčelí obecních domů vyznačují střídmostí a úsporností architektonických prvků. Důvodem však nebyl příklon k nastupujícímu modernismu, ale spíše snaha snížit náklady na stavbu. Nejvýraznějšími prvky symetricky rozvržených uličních fasád s rastrem oknem orientovaných na výšku jsou pouze lizénové rámce akcentující partii vstupu a vymezující zónu přízemí a prvního patra, geometrická bosáž soklu a plochá předstupující římsa oddělující poslední podlaží.

Půdorysné řešení je totožné jako v případě blízkých nájemních domů v Čechově ulici a v ulici Edvarda Beneše (C3–1934). Také zde se v každém z pěti nadzemních podlaží nacházelo pět jednopokojových bytů s příslušenstvím, identické bylo i uspořádání a účel suterénu a podkroví.

Exteriér domů si dodnes zachovává původní ráz, který se respektoval i během výměny oken, jejichž členění se drží původního rozvrhu.

AŠ – PK

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny