Budova československého státního reálného gymnázia
1923–1926

Československé státní reálné gymnázium v Plzni usilovalo již od počátku svého osamostatnění v roce 1920 o získání adekvátních moderně vybavených prostor pro svoji činnost, neboť dosavadní výuka probíhala ve vyčleněných místnostech šesti různých veřejných budov, které sloužily jako provizorní učebny. V nové Československé republice byla ze strany státu výstavba škol a dalších veřejných institucí podporována, a tak se plzeňskému ústavu podařilo již v roce 1923 získat od Ministerstva veřejných prací stavební povolení pro státní parcelu vymezenou dnešní Klatovskou třídou a ulicemi Edvarda Beneše a Stehlíkovou. S pozemkem tehdy sousedila pouze historizující budova základní školy z roku 1897 na jižní straně Chodského náměstí.

Projekt gymnázia navrhl architekt a urbanista Jaroslav Rössler, žák Jana Kotěry a Friedricha Ohmanna, ve spolupráci s méně známým architektem Janem Feiglem. Rössler již měl v té době zkušenost s projektováním školních budov, a to z Brna, kde v roce 1921 navrhl na obdobnou nárožní parcelu stavbu České obchodní akademie, na jejíž hmotové řešení s mírně předstupujícími rizality také v plzeňském případě volně navázal.

Třípodlažní budovu architekti koncipovali jako dvoutrakt přibližně na půdorysu písmene T, k němuž při ulici Edvarda Beneše šikmo připojili přízemní objekt tělocvičny. Jeho vstupní průčelí se třemi segmentovými okny se obracelo směrem do dvora, využívaného jako letní cvičiště (právě v místě fasády však byla v druhé polovině sedmdesátých let na tělocvičnu napojena patrová stavba lemující ulici Edvarda Beneše). Mírným odsazením pravého křídla budovy na nároží Klatovské třídy a Stehlíkovy ulice autoři zdařile vyřešili prostor hlavního vstupu se sloupovým portikem, před nímž vzniklo menší prostranství. Na něm se původně nacházelo také sousoší profesora a studenta od akademického sochaře Jana Jiříkovského, které bylo za minulého režimu odstraněno kvůli domnělé podobnosti tváře profesora s T. G. Masarykem. Na hlavní vstup navázala reprezentativní schodišťová hala – ústřední prostor celé budovy, z něhož ortogonálně vycházela všechna tři křídla. Směrem do Klatovské třídy se kromě učeben obracely také kabinety profesorů a knihovny, v levé části tohoto křídla se v prvním patře nacházel i prostorný byt ředitele se samostatným vchodem z ulice. Součástí areálu školy byla rovněž školní botanická zahrada.

Fasáda plzeňského gymnázia se na rozdíl od Rösslerova plánu brněnské školy s množstvím prvků tzv. národního stylu vyznačuje střídmým architektonickým řešením s minimem plastického dekoru (abstrahované armatury rizalitů, římsy, vstupní portály, pole mezi okny); vliv dekorativismu je patrnější v interiéru stavby. Plášti budovy jednoznačně dominují rozměrná tabulková okna, jimiž do interiéru proudil dostatek světla a čerstvého vzduchu, který v dané době architekti systematicky prosazovali. Pro celou první polovinu 20. století je ostatně diskuse o problematice výstavby moderních a „zdravých“ školních budov velmi typická, jak prokazují početné články v dobových odborných periodikách (Architektonický obzor, Styl, Stavba či Stavitel). Tato debata souvisela zejména s prosazováním nových požadavků na vnější i vnitřní uspořádání škol, které se distancovaly od dosavadního modelu tzv. „pasivní školy“. Mezi těmito teoretizujícími architekty vynikal Ferdinand Havlíček, mimo jiné spoluautor budovy plzeňského gymnázia na Mikulášském náměstí z let 1912–1914.

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let byla v místech někdejší botanické zahrady při Stehlíkově ulici vystavěna dvoupodlažní budova tělocvičny v přízemí a grafických ateliérů s kreslírnou v prvním patře.

Dnes budovu využívá Fakulta pedagogická Západočeské univerzity v Plzni.

AŠ

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny