Adaptovaný interiér bytu Otta a Olgy Beckových v nájemním domě Antonína Müllera
1928–1929

Na dvou sousedních parcelách v severní uliční frontě dnešního náměstí Míru byla roku 1900 postavena dvojice téměř totožných třípodlažních domů s eklektickou fasádou zdobenou medailony významných historických postav stavitelského řemesla. Oba domy si pro sebe a své spřízněné rodiny navrhli a realizovali Antonín Müller a Vojtěch Kapsa, zakladatelé firmy Müller & Kapsa, jedné z největších stavebních společností v Čechách. Zatímco přízemí domů sloužila jako projekční kancelář firmy, horní podlaží obývaly obě rodiny. Budovy poskytovaly veškerý tehdy dostupný komfort. K jeho zajištění významně přispělo vybavení staveb nejmodernějším technickým zařízením včetně stejnosměrného proudu. Ten majitelé vedli z elektrické centrály vlastní pily na Klatovské třídě a energií zásobovali nejen své domy, ale i nově vznikající objekty v okolí, na jejichž výstavbě se prosperující firma často podílela.

Když v roce 1927 zemřel Antonín Müller, jeho syn František se rozhodl sídlo podniku přestěhovat do Prahy. Ve Střešovicích si nechal postavit vlastní vilu podle návrhu Adolfa Loose a Karla Lhoty (onu známou Müllerovu vilu) a dům č. o. 2 na plzeňském náměstí Míru  se pak rozhodl pronajímat. Prvními nájemníky byli manželé Otto a Olga Beckovi, kteří se do této budovy přestěhovali i s vybavením tří pokojů svého původního bytu na Klatovské třídě 12, navržených v letech 1907–1910 Adolfem Loosem (viz C2–455). Beckovi proto požádali téhož architekta o návrh adaptace interiéru do nových prostor. Loos se zakázky ujal společně se svým tehdejším spolupracovníkem Karlem Lhotou, přesun pak dostal na starost zaměstnanec firmy Müller & Kapsa Bořivoj Kriegerbeck. Tato epizoda svědčí o nadčasovosti Loosových raných interiérů, které i po dvou desítkách let působily aktuálně a konvenovaly vkusu objednavatele.

I v novém bytě Beckových byl ústředním prvkem obývacího pokoje krb z režného zdiva. Kolem něj Kriegerbeck ve spolupráci s Loosem soustředil vestavěný i volný sedací mobiliář různých tvarů. Stěny pokoje měly světlý obklad, doplněný kontrastním tmavým pruhem textilní tapety, který se opakoval v ložnici zařízené po celém jejím obvodu vestavěným nábytkem z javorového dřeva. Nika s postelemi byla tapetována světlým mušelínem a světlé byly též závěsy v oknech. Subtilním výtvarným akcentem této místnosti byly závěsné lampy nad nočními stolky. V souladu s Loosovým tíhnutím k symetrii byla zařízena i jídelna s centrálně umístěným stolem a dominantním zrcadlem na ose vstupu do obývacího pokoje.

S rodinou Beckových Loose pojila nejen práce, ale i příbuzenský vztah – roku 1929 se slavný architekt ve Vídni oženil s jejich dcerou Claire. Přestože Otto Beck se sňatkem své dcery se stárnoucím Loosem nesouhlasil, novomanžele pak finančně podporoval a přispěl jim na renovaci jejich vídeňského bytu. Ačkoliv Claire s povahově výbušným architektem žila jen krátce, zanechala nám ve své knize Adolf Loos – Privátní portrét cenné svědectví o Loosových názorech na jeho spolupracovníky i architekturu, politiku a umění. Nadějná fotografka Claire byla společně se svoji matkou (otec byl v té době již mrtev) v roce 1941 deportována do koncentračního tábora, odkud se již nevrátila. Část vybavení plzeňského bytu stihla Olga Becková prodat, zbytek se ztratil během válečných let.

V roce 1948 byl dům Müllerových zestátněn a o tři roky později vznikl v místním Stavoprojektu návrh přestavby budovy na školu s internátem. Tentýž projektový ústav adaptoval roku 1958 objekt pro potřeby Okresního ústavu národního zdraví (OÚNZ) v Plzni, byla zde i zubní ambulance pro děti a dospělé. Ve druhém patře domu v části bývalého bytu Beckových byl zřízen lékařský byt. K další výrazné úpravě interiérů celého domu došlo v roce 1977, kdy bylo zdravotní středisko adaptováno pro výuku stomatologie na Lékařské fakultě UK v Plzni. V roce 1988 pak bylo přízemí objektu znovu rekonstruováno na laboratoře pro kontrolu léčiv KÚNZ. Zdravotnickým účelům slouží dům dodnes.

LV

Stavebník

Památková ochrana

Literatura