Městské divadelní skladiště
1922–1923

V roce 1910 plzeňská obec zakoupila nedaleko Městského divadla v Tovární ulici prázdný objekt bývalé strojírny Škodových závodů, postavený v sedmdesátých letech 19. století. O necelý rok později byla budova adaptována architektem Karlem Mastným na sklady kostýmů, rekvizit a divadelní dílny. V srpnu 1922 však divadelní skladiště zachvátil zničující požár a celý objekt do základů vyhořel. Plzeňské divadlo tak nenávratně přišlo o celý fundus a veškeré vybavení. Podle dobového tisku byla ještě v den katastrofy upravena dřevěná kolna Pocheovy pily na malírnu s truhlárnou a Josef Skupa s Karlem Röschenthalerem zde okamžitě začali pracovat na nových divadelních dekoracích.

Navzdory protestům majitelů okolních domů se obecní správa vzápětí po incidentu rozhodla na místě spáleniště vybudovat nové sklady. Nákladná stavba i vnitřní zařízení město nakonec vyšlo na více než dva miliony korun. Návrhy nového divadelního skladiště vytvořil městský architekt Hanuš Zápal, zatímco projektovou dokumentaci připravila stavební kancelář Müller & Kapsa. Samotnou realizaci radní svěřili společnosti stavitelů Mandaus, Doubek, Pechman a spol. Stavba, sousedící se zasílatelským a dopravním podnikem Bohumila Panýrka (C2–1511), se skládá ze tří samostatných částí – skladů, dílen a obytné části – oddělených mezi sebou požárními zdmi s železnými dveřmi. Hanuš Zápal se tímto důmyslným řešením snažil minimalizovat riziko šíření případného dalšího požáru. Exteriér budovy však působí jednotně a uceleně.

Divadelní skladiště tvoří dominantu celého bloku. Soubor staveb je do veřejného prostranství v Kovářské ulici otočen nižším patrovým objektem se zkosenými nárožími a sedlovou střechou s vikýři. Ustoupení štítové zdi vytvořilo v hlavním průčelí nad hlavním vstupem a vjezdem do dvora prostor pro dvojici teras. V budově se nacházelo provozní zázemí, jednopokojový byt domovníka, archiv divadla, účtárna, zkušebna činoherního sboru a menší sklad rekvizit a divadelních kostýmů. Ústřední část divadelního skladiště navrhl Hanuš Zápal jako třípodlažní hmotu s železobetonovým skeletem – v přízemí vznikla truhlárna s obráběcími stroji, sušárna a průjezd. Zatímco v prvním patře byly zřízeny místnosti ke skladování drobných rekvizit a kašírovaných dekorací, v druhém patře pod vysokou železobetonovou kopulí s lucernou umístil Zápal malírnu s ochozem. Jednotlivá podlaží v této části budovy propojoval speciální výtah.

Uliční fasádu této části objektu prolamují vysoká okna v řadách nad sebou. Parapety oken v prvním patře příznačně zdobí divadelní maskarony. Monumentální dojem z celku umocňuje zejména čtveřice nakoso vytáčených pilastrů evokujících motiv vysokého sloupového řádu, na něž dosedá mohutné odstupňované kladí s římsou, vynášející neckovou kupoli. Budova je v jižní partii zakončena podélným trojtraktovým doupatrovým skladištěm kulis a nábytku, se železobetonovými stropy i krovem vloženým do doposud stojících obvodových zdí původní strojírny. Vnější plášť stavby, který spolu s atikou kryje nízkou sedlovou střechu, v přízemí zvýrazňují střízlivé lizénové rámy. Zbývající část plochy symetricky člení rozměrná pravoúhlá okna s dekorativními šambránami, jejichž nadokenní a parapetní  římsy (v druhém patře konkávně zvlněné), spojují okna do souvislé řady. V pásu nad prvním patrem je průčelí do dnešní Budilovy ulice ozdobeno štukovým nápisem MĚSTSKÉ DIVADELNÍ SKLADIŠTĚ, jedním z nenápadných kubisticko-dekorativistických detailů v obvodovém plášti.

Po válce přestal být objekt udržován a postupně chátral. V sedmdesátých letech už bylo skladiště v natolik dezolátním stavu, že město bylo nuceno zajistit alespoň nejnutnější opravy exteriéru, aby nebyl nikdo zraněn. V roce 2000 objekt naštěstí prošel zdařilou rekonstrukcí a následně byl zapsán na seznam nemovitých kulturních památek. Svému účelu slouží dodnes.

AK

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny