Areál městského výstaviště
1937–1938 / demolished 1997–2005

Od roku 1889 byly na různých místech v Plzni pravidelně pořádány tzv. dělnicko-živnostenské výstavy. V roce 1904 se v dočasných pavilonech ve Štruncových sadech konala První mezinárodní výstava pro umění kuchařské a hostinství. Po dostavbě společenského domu Peklo (C2–2220) se od roku 1909 výstavní aktivity přesunuly do tohoto objektu i přilehlého areálu zahrad a luk na druhém břehu řeky Mže. Výstavy se postupně stávaly stále oblíbenějšími jak u návštěvníků, tak i vystavujících, proto se město rozhodlo po vzoru Brna vybudovat u příležitosti VI. dělnické, živnostenské a hospodářské výstavy plánované na rok 1938 samostatný výstavní areál. V roce 1937 vznikla Technická projekční kancelář, kterou vedli architekt Leo Meisl, stavitel Karel Krůta a inženýr Stanislav Smola. Pravděpodobně v první polovině téhož roku Leo Meisl navrhl urbanistické řešení výstaviště, které po jeho odchodu z kanceláře Krůta se Smolou částečně upravili. Meislův koncept osově symetrického areálu nicméně zůstal zachován. Severojižní osu tvořila vstupní brána a restaurační pavilon měšťanského pivovaru (autorem jeho návrhu byl také Leo Meisl), umístěný na opačném břehu Mže. Samotná řeka byla přirozenou západovýchodní osou výstavní plochy, do jejíhož středu byla situována fontána. Investorem komplexu byly nejen město a pivovar, ale také Spolek pro udržování Dělnického spolkového domu. Téměř současně s výstavbou výstaviště probíhala na sklonku třicátých let realizace nového vstupního a kavárenského objektu Pekla a také sousedního stadionu Dělnické tělocvičné jednoty (dnešní TJ Union), za nějž byly umístěny další výstavní pavilony.

Jubilejní výstava v roce 1938 byla natolik rozsáhlá, že se konala i v dočasně propůjčených prostorech mimo areál – například sociálně-zdravotní expozice, navržená Leem Meislem, se nacházela v budově dívčího gymnázia ve Veleslavínově ulici. Rozvoj plzeňské tradice velkých výstav přerušila druhá světová válka; v jejím průběhu sloužilo výstaviště jako skladiště wehrmachtu. Myšlenky na pořádání velkých přehlídek se v Plzni znovu objevily až po úspěchu české prezentace na Expo ’58 v Bruselu. Rok po skončení této světové výstavy byly některé její části přesunuty právě do Plzně. Tehdy také vznikla (nakonec nerealizovaná) idea rozšířit území o průmyslový pavilon. Teprve v letech 1965–1969 zaznamenal chátrající výstavní areál další stavební investice, na nichž se architektonicky podíleli zaměstnanci plzeňského Stavoprojektu Miloslav Sýkora, Jaromír Barborka, Vladimír Balšán a Klement Štícha. Kromě rekonstrukce předválečných staveb bylo výstaviště doplněno novými pavilony v duchu tzv. bruselského stylu. Syntézu bruselské estetiky a lidových motivů nalezneme v atypických pavilonech vinárny či koliby, provedených dle návrhu Klementa Štíchy, a ve výstavním objektu tzv. plzeňské pivnice.

První velkou mezinárodní přehlídku uspořádala nově vzniklá společnost EX Plzeň již v červnu roku 1966. Symbolem prezentace potravinářského průmyslu Československo – země štědrá, pohostinná a krásná se stal rozměrný kovový talíř, umístěný nad okrasným bazénem před hlavním vstupem do areálu. Pro další ročník výstavy měl být areál zásadně rozšířen – získal například nový dvoupodlažní pavilon tržnice, restaurace a prodejny potravin, navržený Jaromírem Barborkou. Klement Štícha, který se stal hlavním architektem výstaviště, se kromě dalších restauračních pavilonů (dřevěné stavby salaše, rybářské bašty a lovecké chaty) podepsal také pod projekt rozšíření Interkavárny, která vynikala zastřešením vyneseným lanovou konstrukcí v ocelovém rámu. V roce 1968 byl areál obohacen o dva další pavilony; plzeňští architekti Miloslav Sýkora a Vladimír Belšán se v jejich návrhu inspirovali poválečnou německou modernou. Záměr doplnit výstaviště o hotel a dále rozšířit výstavní plochu již nebyl realizován. Sláva plzeňského výstaviště začala pohasínat po roce 1989, kdy se otevřely hranice na západ. Areál postupně chátral, až byl v letech 1997–2005 zcela zdemolován. Na velké části jeho území pak vznikl urbanisticky a funkčně nešťastný a architektonicky banální soubor budov obchodně-zábavního centra.

LV

Stavebník

Literatura

Prameny