Sokolovna TJ Sokol Plzeň-Doubravka
1934–1935

Na počátku 20. století byla Doubravka samostatnou obcí s převažujícím dělnickým a rolnickým obyvatelstvem, mezi nímž sokolská myšlenka neměla zvlášť velký ohlas. Ale ustavit samostatnou sokolskou jednotu se zde přece podařilo, a to v roce 1903. Většina členů nicméně pocházela z okolních obcí. Podobně jako naprostá většina mladých jednot využívali i doubravečtí sokolové pro svoji činnost nejprve provizorní prostory v místním hostinci a školní tělocvičně, v létě se cvičilo venku. Schůze se konaly v hostinci U Doktorů, ve dvacátých letech se přesunuly do Legionářského domu (C14–448).

Mimořádným rozvojem prošla jednota po vzniku Československa, kdy také výrazně stoupl počet jejích členů. Pro svoji tělovýchovnou, společenskou i kulturní činnost začali sokolové naléhavě potřebovat vlastní prostory. První významný krok k realizaci vlastního stánku vykonali v roce 1929, kdy stavební odbor jednoty vypsal architektonickou soutěž na zhotovení ideových náčrtků nové sokolovny pro pozemek při okraji zástavby Doubravky mezi ulicemi Hřbitovní, Na Dlouhých a U Cvičiště. Z devětapadesáti došlých návrhů komise ocenila tři náčrty architektů „zvučných jmen“. O první a druhou cenu se dělili Rudolf Černý, který v druhé polovině dvacátých let minulého století vypracoval projekty tří sokoloven na Kladensku a v Dubí, a František Krásný, přední činovník stavebního odboru České obce sokolské a autor půldruhé stovky projektů sokoloven v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Třetí cenu obdržel Václav Neckář. Kvůli vysokému rozpočtu stavby však nemohl být ani jeden z návrhů realizován.

V následujících letech probíhala vleklá jednání, během nichž se zvažovala mj. výstavba v etapách či změna staveniště. Vzniklo rovněž několik alternativních studií od stavitelů z řad sokolů, inspirovaných náměty z uvedené soutěže a prověřujících účelnost budovy vzhledem ke stavebnímu programu. Mezi nimi vynikl projekt vypracovaný pravděpodobně členem jednoty Václavem Vackem. Stavitel ve svém návrhu navázal především na soutěžní náčrtek Rudolfa Černého, v němž architekt uplatnil zřetelné odkazy k tvorbě Jiřího Krohy, snad nejodvážnějšího českého stoupence architektonického neoplasticismu. Krohovo dílo Černý dobře znal i z plzeňského prostředí díky Krohově úspěchu v soutěži na návrh souboru budov s biografem Elektra (C1–1981).

Stavbě ve Vackově podání měla dominovat tělocvičná část s bohatě tvarovaným, asymetricky posazeným vstupním průčelím s typickými výrazně předsazenými římsami a kaskádovitým uspořádáním, které společně umocňují mohutné horizontální vyznění celého objektu a připomenou Krohovu zásadní stavbu, totiž budovu průmyslové školy v Mladé Boleslavi z roku 1926. O mimořádné velkorysosti záměru svědčí například pojednání vstupu s trojicí dvoukřídlých dveří či předložené schodiště v šířce sálu. Hlavním nositelem výrazu celé fasády se mimo zmíněné stavební prvky stala také kombinace hladkých a proškrabávaných omítek (kontrastní povrchy jsou zase charakteristické pro tvorbu Františka Krásného).

Václav Vacek budovu situoval k severovýchodnímu nároží parcely, aby zachoval dostatek prostoru pro menší restaurační zahradu, nářaďovnu a především pro letní cvičiště, které zaujímalo značnou část celého městského bloku. Koncipoval ji na půdorysu obráceného písmene L a obě ramena, výškově členěná na přízemní a patrové části, navrhl propojit nižším vstupním „krčkem“ se schodištěm. Do základního rozvrhu stavby promítl i dvě její hlavní funkce. V delším rameni, orientovaném podél ulice Na Dlouhých, soustředil tělocvičný sál s foyerem, jevištěm a přízemním přísálím, které sloužilo zároveň jako menší sál pro loutkové divadlo se scénou a zázemím. Do suterénu umístil sprchy, šatny a skladiště, do patra sklad rekvizit. Kratší kolmý objem v přízemí, obrácený do Hřbitovní ulice, vyhradil restauraci s kuchyní, výčepem a hygienickým zázemím a také jednopokojovému bytu. Do podzemního podlaží situoval sklepy a technické místnosti, v patře, jehož výměra činí přibližně polovinu plochy přízemí, pak rozvrhl prostory pro spolkovou a vzdělávací činnost a další malý byt. Oba hlavní provozy, zakončené plochými střechami (výjimku tvoří pouze mírně sklonité zastřešení sálu s dřevěnými příhradovými vazníky), zpřístupnil samostatnými vchody ze Hřbitovní ulice.

Také Vackův návrh však překračoval finanční možnosti jednoty. Výsledný projekt – úspornější zejména kvůli výrazně redukovanému, jednoduššímu tvarosloví – nakonec v roce 1934 vypracovali ve spolupráci s Vackem členové sokolské stavební komise Adolf Kraml a J. Šimáček. Základní funkční rozvrh autoři sice dodrželi, sokolové nicméně prosadili několik změn, například podsklepení foyeru, a tedy vznik nové suterénní místnosti nebo zvýšení jeviště a prohloubení schodiště pod ním. Do budovy se nově začlenila kratší kolmá chodba, která umožnila spojení provozu restaurace a sálu. Tělocvičnu nově osvětlovala okna na jižní straně nad přísálím. Stavební odbor do projektu dodatečně zahrnul také vodovod a ústřední topení, s nimiž se v původních plánech a rozpočtu nepočítalo. Plochá střecha nad restaurací měla být provedena jako pochozí – autoři projektu ji tedy opatřili trubkovým zábradlím a dlažbou, také z ní zajistili přímý vstup do tzv. výborovny v patře. Členové jednoty naopak zamítli zřízení předloženého balkonu v hlavním sále.

Vacek, Kraml a Šimáček přepracovali i řešení hlavní fasády (zejména tělocvičné části), která nabyla velmi strohé a prosté podoby v duchu puristické tradice. Racionálně konstruovanou stavbu oživily dvě plastiky letících sokolů umístěné na dva převýšené „pylony“; zadní průčelí směrem ke cvičišti vyplnil rozměrný rámec s reliéfně vyvedeným znakem Sokola a s významnými milníky v dějinách jednoty: 1903 (založení jednoty) a 1934 (realizace sokolovny).

Stavba, kterou ještě na podzim roku 1934 dohotovila Vackova firma za spoluúčasti dalších sokolů, byla slavnostně otevřena v roce 1935, tedy v téže době jako funkcionalistická sokolovna na Roudné (C8­–374). Následujícího roku přibyl při jižní straně areálu ještě kuželník a dokončovaly se i další řemeslnické práce v interiéru. V roce 1936 začali doubravečtí sokolové – podobně jako další jednoty v Plzni – v tělocvičném sále novostavby provozovat biograf (roku 1942 přejmenovaný z Bio Sokol na Orion).

Během více než osmdesáti let budova prošla množstvím dílčích úprav, které potlačily její původní puristický ráz. V sedmdesátých letech minulého století byla okna sálu nahrazena copilitovými výplněmi; v posledních přibližně dvaceti letech pak byla ostatní okna postupně vyměněna za dřevěná eurookna tmavé barvy. V polovině devadesátých let se změnila i barevnost fasády, když původní břízolitové omítky získaly světle žlutý nátěr. Na počátku tohoto století byl zazděn vstup do tělocvičny od severu. Jednota také nechala zateplit a opravit střechu tělocvičny a provedla další drobné rekonstrukční práce na objektu i venkovních sportovištích, které zvýšily úroveň zázemí pro sportovní a další činnost.

AW – PK

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny