Vila Karla Tomáška
1931–1933

V souvislosti se vznikem Velké Plzně (1924), kdy byly k městu připojeny obce Doubravka, Lobzy, Doudlevce a Skvrňany, zažívala lokalita kolem dnešní Masarykovy ulice výrazný stavební rozmach. Na počátku třicátých let minulého století ji obohatily dvě modernistické stavby, jejichž čisté geometrické pojetí mířilo ke špičce tehdejšího architektonického vývoje. Vedle budovy Občanských škol Luďka Pika (C14–823), jejíž projekt vypracoval v roce 1930 známý plzeňský architekt Hanuš Zápal, to byl právě dům místního stavitele Karla Tomáška. Karel Tomášek pro návrh vlastní vily oslovil v roce 1931 tvůrce mimoplzeňského – brněnského funkcionalistu Jana Víška, s nímž spolupracoval při výstavbě nedalekého Legionářského domu z let 1921–1922 (C14–448).

Janu Víškovi zajistily renomé špičkového funkcionalistického architekta nejen mezinárodní kontakty s klíčovými postavami tehdejšího architektonického dění Le Corbusierem, Augustem Perretem či Adolfem Loosem, ale i realizace vzorového moderního dvojdomu v brněnské kolonii Nový dům (1927–1928). Principy architektonického řešení stavby, vycházející z Le Corbusierových pěti bodů moderní architektury, Víšek do jisté míry uplatnil i v případě plzeňské Tomáškovy vily.

Velkorysý dvoupodlažní dům s pobytovou a částečně krytou střešní terasou s bazénkem měl sloužit nejen obytným a reprezentačním účelům, nýbrž i jako sídlo Tomáškovy stavební firmy, která objekt mezi lety 1931 a 1933 realizovala. Díky Víškově – na místní poměry – architektonicky výraznému konceptu mohla puristicko-funkcionalistická stavba působit jako svého druhu reklama na Tomáškovy stavitelské služby. Křehkost důsledně geometricky pojaté fasády s probarvenými omítkami a umělým kamenem Víšek umocnil členěním nároží při Masarykově a Moravské ulici, kam v přízemí situoval zaklenutý vstupní prostor, přístupný po širokém předsazeném schodišti, a v patře rozměrnou lodžii lemovanou subtilním ocelovým zábradlím.

Na vstupní prostor navazovala hala, velkoryse prosklená tabulkovými okny, s fontánkou a jednoramenným schodištěm. Kanceláře firmy se nacházely v přízemí; první patro bylo vyhrazeno pro obytné místnosti s luxusním vestavným nábytkem a dalším vybavením (například koupelna byla obložena zeleným opaxitem, jídelnu a obývací pokoj oddělovaly posuvné dveře). Zatímco dvojitá okna těchto prostor byla orientována na jihovýchod, provoznímu zázemí a schodišti pro personál bylo vyhrazeno kolmé křídlo domu, obrácené k severu. Další obslužné provozy architekt situoval do suterénu. Pouze prádelnu umístil do střešního objemu navazujícího na zastřešení části terasy.

Po roce 1948 se vila využívala jako ústav sociální péče pro děti. Po listopadu 1989 objekt chátral, původní velká zahrada s venkovním bazénkem byla rozdělena a zastavěna rodinným domem. Nový vlastník později vilu rekonstruoval na administrativní budovu, avšak vnější vzhled i nejvýznamnější interiéry zůstaly zachovány. Vzhledem k vysoké architektonické hodnotě byla stavba v roce 1994 prohlášena nemovitou kulturní památkou.
 

AŠ

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny