Budova Občanských škol Luďka Pika
1930–1932

Nejvýznamnější meziválečnou stavbou v Masarykově ulici, jež se po začlenění Doubravky do tzv. Velké Plzně v roce 1924 stala důležitou komunikační tepnou, je nepochybně budova bývalých občanských škol (dnes gymnázia) nesoucí jméno Luďka Pika, proslulého prvorepublikového starosty Plzně. Funkcionalistická stavba vytříbených forem byla realizována v letech 1930–1932 podle projektu neméně známého plzeňského architekta Hanuše Zápala, tehdy zastávajícího funkci vrchního stavebního komisaře a technického rady na městském stavebním úřadu.

Návrhy školních budov patřily mezi nejčastější Zápalovy úkoly, jak nasvědčuje množství jeho projektů a realizací objektů tohoto typu. Zmiňme alespoň ty plzeňské: Obchodní akademie na náměstí T. G. Masaryka (C1–1530), návrh obecných škol na Karlově, Masarykova škola (C12–878), Vyšší hospodářská škola (C8–517, dnes Pavlovův pavilon Lékařské fakulty UK v Plzni), Benešova škola (C5–1692) či Masarykova obecná škola (dnešní Bolevecká základní škola, C16–550). Budova v Doubravce tuto řadu školních budov v Plzni zakončuje; stylově mezi nimi jednoznačně vyniká svou lapidárností a zároveň představuje jeden z posledních Zápalových projektů před odchodem do penze v roce 1931.

Architekt stavbu sestavil z několika ploše zastřešených objemů – podél Masarykovy ulice situoval podlouhlou čtyřpodlažní hmotu, k níž na obou koncích připojil dvě kolmá křídla třípodlažní (délka severního křidélka je téměř zanedbatelná). K oběma hlavním křídlům pak v místě jejich styku v Opavské ulici přimkl nižší objekt tělocvičny. Celému souboru s hladkými fasádami Zápal vtiskl takřka industriální charakter – to díky uplatnění překvapivě rozměrných okenních tabulí, které jsou organizovány buďto v pravidelném geometrickém rastru, nebo formou horizontálních či vertikálních pásů. Kromě skladby hmot je právě tato kompozice důmyslně členěných prosklených ploch hlavním nositelem výtvarného působení objektu oproštěného od veškerého dekoru (s výjimkou vrchní římsy). Aby architekt účinek skleněných výplní ještě umocnil, situoval hlavní vstupy do budovy nikoliv do nejdůležitějšího průčelí při Masarykově ulici, nýbrž do bočních fasád v ulicích Moravské a Opavské. Modernistický ráz pak stavbě ještě dodal uplatněním trubkových zábradlí balkonů a teras.

Takto stroze pojatý exteriér, jemuž se Zápal u školních budov přiblížil už v projektu Masarykovy školy v Horní Bříze z roku 1928, neměl v kontextu jeho díla obdoby. Snad se jím snažil vyrovnat se aktuální tvorbě v architektonických centrech v Praze a Brně. Oproti tamním tvůrcům se však téměř o generaci starší Zápal funkcionalistických zásad nedržel zcela důsledně. Hlavní objekt školy sice navrhl jako železobetonový skelet umožňující maximálně otevřenou dispozici a uplatnění zmiňovaných rozměrných oken i četného vestavného nábytku, jeho omítky však neponechal radikálně čistě bílé, ale naopak je pojednal dvěma barvami. Kontrastní barevnost uplatnil i u některých oken s červenými rámy a bílými křídly. Tělocvičnu budovanou klasickou zděnou technologií navíc zastřešil tradiční segmentovou klenbou s lepenými dřevěnými rámy.

Maximálně prosvětlený a vzdušný interiér, rozdělený na část dívčí a část chlapeckou (proto i dva hlavní vstupy), byl rovněž pestře barevný. Byl však vyřešen velmi účelně a v nejvyšší míře vyhovoval dobovým požadavkům na moderní, zdravé a hygienické školní prostředí. Centrem každé z částí byla schodišťová hala, z níž vedl přístup do jednotlivých učeben a kabinetů. Specializované posluchárny fyziky a chemie byly situovány do nejvyššího podlaží, zatímco suterén byl vyhrazen provoznímu zázemí (šatnám, jídelně, vstupu do tělocvičny a sprchám). Součástí školního areálu bylo také letní cvičiště za tělocvičnou, botanická zahrada či lesní školka.

Slavnostní otevření školy, které se konalo v září roku 1932 za účasti starosty Luďka Pika, znamenalo pro Plzeňany senzaci. Místní tisk školu nadšeně charakterizoval jako „krásný, hygienicky a pedagogicky vypravený chrám vzdělání a duševního pokroku“ a přirovnával ji k „majáku“, jenž bude svítit do „příštích lepších časů“ a „vychovávat dobré a rozumné občany“.

Budova dnešního Gymnázia Luďka Pika byla v roce 2003 pro své jedinečné architektonické kvality prohlášena za nemovitou kulturní památku. Původní podoba objektu byla respektována i během nedávné výměny dosluhujících oken, která byla postupně nahrazena odpovídajícími replikami.

AŠ

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny