Legionářský dům – Elektrické divadlo
1921–1922

Odkaz československých legií, tedy jednotek vojenského zahraničního odboje v období první světové války, byl v mladé Československé republice brán velmi vážně a vnímán veskrze pozitivně. Po roce 1918 vznikaly mnohé spolky a organizace, které různým způsobem propagovaly myšlenky legií. Zároveň byly stavěny pomníky a budovy s jejich odkazem, zejména Banky čs. legií čili Legiobanky, kam si měli vojáci ukládat svůj žold. Bankovní pobočky plnily po celou dobu existence ústavu výraznou reprezentativní funkci.

Jedna ze tří filiálek Banky čs. legií byla v roce 1921 zřízena v Plzni. Téhož roku zde Družina legionářů pro provozování elektrického divadla zahájila stavbu tzv. Legionářského domu s biografem (čili elektrickým divadlem), situovanou do nově se formující Masarykovy ulice spojující vnitřní Plzeň s Doubravkou. Původní návrh víceúčelové budovy vypracoval v roce 1921 plzeňský stavitel Karel Tomášek, který zajišťoval i její realizaci. Navrhl ji jako dvoupodlažní soubor sestávající ze dvou částí – nárožního domu s valbovou střechou a navazujícího hlavního sálového traktu, ustoupeného od uliční čáry a se sedlovým zastřešením. 

Ještě téhož roku však Tomášek k projektu přizval svého přítele, tehdy začínajícího architekta Jana Víška, jenž později působil v Brně a proslul jako autor budov progresivních funkcionalistických forem. To prokázal i v Plzni, když pro Tomáška v roce 1931 navrhl nedalekou modernistickou vilu (C14–854). Jan Víšek zachoval Tomáškem navržené hmotové a dispoziční řešení, avšak výrazně zasáhl do architektonického či výtvarného pojetí fasád a interiérů.

Objekt legionářského domu – podobně jako budovy Legiobank – přitom představoval pro architekty zcela nový stavební úkol, s nímž v dané době neměli náležité zkušenosti a snad i kvůli tomu pro něj obtížně hledali vhodné stylové pojetí. Řada architektů se nakonec uchýlila k tehdy hojně diskutovanému národnímu stylu s obloučkovým plastickým dekorem inspirovaným lidovou tradicí, jak dokládá patrně nejslavnější Legiobanka v Praze Na Poříčí od Josefa Gočára, ale také Legiodům v Jihlavě od Jaroslava Dufka.

Jan Víšek se však v projektu plzeňského legionářského domu takto jednoznačně stylově nevyhranil. Inspiraci čerpal spíše ve tvorbě svého učitele Theodora Petříka, v jehož ateliéru na pražském ČVUT v té době působil jako asistent a jehož osobité pojetí moderny a koketování s kubistickým tvaroslovím (patrné například v Petříkově vile manželů Novotných v Táboře) mu bylo blízké. Nejvýrazněji se Petříkův vliv projevil v nápaditém řešení trojúhelného štítu nad hlavním sálovým traktem, jehož plochu vyplňuje obrazec z lámaných plastických křivek připomínající lomenice lidových chalup. Hlavní vstup do objektu lemuje dvojice původně přízemních půlkruhových výklenků, jejichž plochá střecha sloužila jako terasa (během pozdějších úprav byly výklenky rozšířeny na dvoupodlažní a terasy se zajímavě řešeným zděným zábradlím zanikly). Plášť budovy, který kombinoval plochy hladké omítky a režného cihelného zdiva, původně ještě doplňoval drobný geometrický dekor.

Obdobné výtvarné prvky se nacházely i v interiéru domu, jehož podobu kromě Víška ovlivnili svými realizacemi i profesor Uměleckoprůmyslové školy v Praze Vratislav Hugo Brunner (dekorativní výmalba) či pražský sochař František Žemlička (plastiky a sochařské detaily). Objekt soustředil v přízemí víceúčelový sál – využívaný jak pro divadlo a biograf, tak i pro přednášky či zábavu – a restauraci s kuchyní. V patře se nacházely hostinské pokoje a byt restauratéra. Do suterénu byly situovány lázně. Společensky upravena byla také zahrada s verandami a kuželníkem.

Legionářský dům, později známý jako kino Leningrad či kino Lucerna, po roce 1989 v důsledku změny využití podstoupil několik velmi necitlivých přestaveb, které bohužel setřely jeho původní architektonické kvality v exteriéru i interiéru. V současnosti slouží někdejší sál jako bowlingová hala, v parteru nárožní části je prodejna drogerie.

AŠ

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny