Krematorium a kolumbárium I.
1924–1925

Rokycanská 173/125 (Plzeň) Plzeň Východní Předměstí
GPS: 49.7474983N, 13.4326178E
Architekt:

Konzervativní rakouská monarchie opírající se o katolicismus vnímala pohřbívání žehem jako návrat pohanských obyčejů a starých slovanských mravů. Proto také usilovala o to, aby na jejím území nedocházelo ani k organizování volnomyšlenkářských a žeh prosazujících spolků, ani k výstavbě krematorií, která katolická církev vnímala jako „zednářské chrámy a pomníky“. Přesto taková sdružení vznikala – v Plzni již už od roku 1904 působily spolky Die Flamme a Společnost pro spalování mrtvol, jejichž iniciativou vznikla v roce 1914 studie kolumbária na Vinicích. Návrh mladého architekta Hanuše Zápala, zaměstnance plzeňského stavebního úřadu, se však nerealizoval.

Moderní a hygienický způsob pohřbívání se v našem prostředí začal prosazovat až po vzniku demokratického Československa, a to především v souvislosti s uzákoněním pohřbů žehem v roce 1919. Šlo o jeden z tehdejších symbolů „kulturního boje proti tradici a katolicismu“. Rozvoj spalování mrtvol zároveň podpořily i ryze praktické okolnosti – například nad očekávání velký počet obětí první světové války či strach z epidemií. Zaznívaly i argumenty, že oproti tradičnímu pohřbívání do země je kremace levnější nebo že krematoria nezabírají tolik místa jako hřbitovy („Nechte půdu živým.“).

Plzeňské krematorium, vystavěné v letech 1924–1925, se řadilo mezi vůbec první stavby tohoto druhu v Československu. Jeho realizaci předcházel poměrně zdlouhavý vývoj. Hledala se odpovídající parcela (na Roudné, na Borech či v Doubravce), ale také forma a výraz budovy, která byla z typologického hlediska zcela novým architektonickým úkolem, s nímž architekti té doby neměli patřičné zkušenosti. Původně se uvažovalo o pouhé adaptaci starší hřbitovní kaple sv. Václava v Doubravce, nakonec ale zvítězila varianta vybudování novostavby tamtéž. O to se mimo jiné zasadil i starosta Luděk Pik či předseda spolku Krematorium František Mencl.

Vypracováním projektu byl v roce 1923 pověřen opět Hanuš Zápal. Spolu se svým kolegou z úřadu inženýrem Karlem Werstadtem, který měl navrhnout technologické zařízení, pak vykonal dvoutýdenní studijní cestu do Švýcarska a Německa. Po návratu připravil první návrh, jehož architektonické řešení se však nesetkalo s příznivou odezvou. Architekt navrhl objekt na půdorysu kříže, s centrální obřadní síní završenou z exteriéru skrytou kupolí a s výrazně dlouhými bočními křídly, jehož fasádu zdobil bohatý geometrický dekor čerpající inspiraci z kubismu a národního stylu (uplatněný krátce předtím Pavlem Janákem u krematoria v Pardubicích z let 1922–1923).

Výrazně dekorativní a naddimenzovaný návrh neodpovídal představám o racionální architektuře, které měli jak představitelé města, tak místní odbor pražského spolku Krematorium, jenž výstavbu finančně podporoval. Zápal projekt upravil, ale ani s touto verzí nebyla příslušná komise spokojena. Vytýkala jí zejména nadbytek nevyužitých prostor. Pro porovnání proto zadala stejný úkol Pavlu Janákovi. Ten však podle komise prostorem plýtval ještě víc. Projekt se tedy vrátil zpět Zápalovi, který jej výrazně změnil, a to jak dispozičně, tak co do tvarosloví.

Půdorys kříže architekt zachoval, postranní křídla ovšem podstatně zkrátil. Budově doplnil dvě podzemní podlaží, která soustředila nejen prostor pro kolumbárium, ale také technické zázemí – místnost pro lékaře, pitevnu a spalovací pece, kotelnu apod. Jak poznamenal místní úřední list, hlavní prostora, do níž proudilo světlo proskleným vrchlíkem kupole, „je řešena prostě, bez pompézní nádhery a hledíc k toleranci, propagované nejlepšími našimi pokrokovými muži, není k její výzdobě užito nijakých motivů náboženských“.

Na vnějším plášti budovy Zápal eliminoval dekorativní prvky a výrazně jej zjednodušil ve prospěch čisté kompozice obdélných a trojúhelných objemů. V hlavní ose průčelí navrhl vyvýšený masivní vstupní portikus s bosáží a výrazným geometrickým sloupovím, jehož střecha zároveň sloužila jako terasa přístupná francouzským oknem s modernistickým členěním. Nad ním vynikal jednoduchý nápis Světlu vstříc, korunovaný trojúhelným štítem se zubořezem.

Přestože od ustavení prvních plzeňských spolků prosazujících pohřby žehem uplynuly dvě desítky let, obyvatelé města se nakonec dočkali důstojné stavby, kterou současná literatura výstižně charakterizuje jako „kultivovaný chrám, kde se setkávají znaky antické kultury s kulturou praslovanskou“.


Stavebník

Spolek Krematorium, Město Plzeň

 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9C10