Dominikánský konvent a kostel Panny Marie Růžencové
1912–1913

Nezaměnitelný prostor Jiráskova náměstí, jednoho z nejdůležitějších ohnisek Pražského (nyní Východního) Předměstí, se začal formovat počátkem minulého století. Ještě krátce před první světovou válkou získal – a spolu s ním celé předměstí – významnou dominantu: dominikánský konvent s kostelem Panny Marie Růžencové. Celý soubor v kontextu Plzně představuje mimořádně významný celek nejen po stránce architektonické, ale i urbanistické.

Impulzem pro jeho výstavbu byla potřeba zřídit „sídlo“ nově ustavené farnosti, v Plzni teprve druhé, pro území Pražského Předměstí a blízkých obcí Božkova, Hradiště a Lobez. Ačkoliv městská rada o jejím založení začala jednat již v roce 1897, úředního potvrzení se nová farnost dočkala až v roce 1908. O dva roky později pak město oficiálně rozhodlo o tom, že se její správy ujmou dominikáni od sv. Jiljí v Praze.

Řád začal ve věci výstavby nového kostela s klášterem ihned jednat a oslovil plzeňskou stavební firmu Müller & Kapsa, která právě dokončovala stavbu kostela redemptoristů na Chodském náměstí. K výstavbě novogotického souboru podle návrhu renomované společnosti však dominikáni kvůli velké finanční náročnosti nepřistoupili. Pro realizaci zvolili projekt Antona Möllera, architekta z Varnsdorfu, který měl s návrhy sakrálních staveb řadu zkušeností. Provedením stavby pověřili pražskou firmu architekta a stavitele Eduarda Sochora, který realizoval a sám projektoval množství církevních objektů. V několika případech dokonce s Möllerem spolupracovali (například na vzniku kostela sv. Josefa v Rybništi).

Rozlehlý katolický areál zaujímá většinu plochy jihovýchodní části obdélného náměstí a svou velikostí odpovídá výměře téměř dvou domovních bloků. Sestává z kostela zasvěceného Panně Marii Růžencové s vysokou věží-zvonicí, z budovy konventu se sídlem farnosti, která ke kostelu přiléhá od jihozápadu, a rozlehlé okrasné a užitkové zahrady. Objekt kostela není přísně orientovaný presbytářem k východu – jeho situace respektuje urbanistické řešení oblasti se šachovnicovou uliční sítí a podélnou osou náměstí vedenou ve směru severozápad–jihovýchod. Hlavní průčelí kostela i kláštera s hlavními vstupy (včetně samostatného vchodu do věže) se obracejí do středu prostranství směrem k centru Plzně.

Typologicky je kostel koncipovaný jako trojlodní bazilika s emporami, příčnou lodí a polygonálně zakončeným presbytářem. Netradiční mansardové zastřešení, stejně jako kasulovitý tvar oken vykazují inspiraci barokní architekturou. Stupňovitý panelovaný štít odkazuje na německou (saskou) pozdní gotiku. „Čistý“ světlý interiér s plochým „kazetovým“ stropem v trojlodí soustředí několik prvků, jejichž formy opakují tvar novobarokních oken – například skříň varhan, arkády empor, dřevěná oratoř ad.

Ze západu ke kostelu přiléhá vysoká a mohutná hranolová věž s jehlancovou střechou, hodinami z roku 1923 a čtyřmi zvony: Tomáš (1913), Václav (1952), Josef (2004) a Dominik (2005) – původní zvon Josef z roku 1599 byl z věže snesen a nyní je umístěn v interiéru kostela. Vstup do věže lemuje kamenný portál, jehož forma odráží vliv secesní architektury. Na věž přímo navazuje třípodlažní objekt konventu, koncipovaný na půdorysu obráceného písmene L. Nárožní část delšího křídla, obráceného do náměstí, korunuje „německý“ stupňovitý štít tvaru velmi podobnému tomu, jaký Anton Möller uplatnil u štítu v průčelí kostela. Jistou míru modernosti vtiskly všem částem souboru hladké omítky fasád; kostelu, věži i klášteru je v exteriéru nicméně společný i tradicionalistický kamenný obklad soklu. V přízemí kláštera se nacházely administrativní provozní místnosti, v patře prostory pro život mnichů: pokoje, knihovna, jídelna, byt faráře ad. S kostelem propojuje budovu konventu krytá chodba.

Projekt okrasné a užitkové zahrady s pravoúhlou sítí cest vypracoval v roce 1914 Karel Sousedík. Rozlehlou zahradu lemuje po celém obvodu segmentově zvlněná ohradní zeď. Jejímu zbudování předcházela diskuse, v níž spolek Občanské besedy požadoval oddělení zahrady železným plotem; dominikáni naopak chtěli hradbu zděnou. Nakonec se obě strany shodly na kompromisním řešení – zděné ohradě s mřížovanými průhledy v jednotlivých polích zdi.

Stavba byla posvěcena v říjnu 1913 pražským arcibiskupem Lvem kardinálem Skrbenským, ačkoliv v interiéru ještě chyběla část mobiliáře (lavice, boční oltáře aj.). Během druhé světové války se do kláštera nuceně přesunuli plzeňští redemptoristi a františkáni; následně budova sloužila jako lazaret pro wehrmacht a v květnu 1945 pak jako zotavovna pro vězně z koncentračních táborů. Po rozehnání mateřského kláštera v roce 1950 byla dominikánská správa kostela přerušena. Klášter využívala řada městských institucí, zejména Okresní ústav národního zdraví (OÚNZ) Plzeň-sever, část zahrady dostala k dispozici mateřská a základní škola. Provoz kláštera i správu kostela pak dominikáni obnovili po roce 1989.
 

AW 

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny