Činžovní dům Marie Vacíkové
1940–1941

Nárožní parcelu na dohled Jiráskova náměstí zakoupil ve třicátých letech minulého století tesařský mistr Jan Vacík, který zde v letech 1940–1941 nechal vystavět nájemní bytový dům, původně určený pro bydlení zaměstnanců pojišťovny Slavia. Události druhé světové války, nutné poválečné opravy škod způsobených jedním z náletů v roce 1945 i nástup komunistického režimu v roce 1948 však plánovaný prodej domu finančnímu ústavu zmařily. Rodina stavebníka tak část domu využila pro vlastní bydlení; menší část budovy s několika byty Jan Vacík v předtuše nadcházejících společenských změn a tlaku na soukromé vlastníky „nadměrných“ nemovitostí předal do veřejného užívání. Stavební úvěr však musel splatit bezezbytku.

První studii si Jan Vacík coby absolvent tesařského oddělení Mistrovské školy stavební na plzeňské průmyslové škole zhotovil roku 1939 sám. V půdorysné stopě domu respektoval uliční čáru i lichoběžníkový tvar pozemku. Do obou ulic tak měl dům lemovat velkorysý pás předzahrádky; kvůli poloze v nároží však budově sevřené štítovými zdmi sousedních objektů zůstával pouze minimální dvorek. Provoz a dispozici domu Vacík rozvrhl poněkud těžkopádně; budovu koncipoval jako dvojtrakt s pokoji a kuchyněmi orientovanými do ulic a příslušenstvím a domovním schodištěm vsazeným do dvorního traktu. Dům částečně podsklepil a podlahu suterénu umístil metr pod úroveň chodníku.

Nepříliš nápaditě pojednal Jan Vacík i exteriér budovy – třípodlažní tělo budovy s velkými omítnutými plochami rozčlenil po obou stranách nároží dvěma nestejně širokými arkýři a završil je vysokou valbovou střechou. Krajní partie objektu vedle arkýřů stavitel snížil o podlaží, a přiblížil je tak výškové úrovni sousedních patrových domů. Vacíkův projekt proveden nebyl, některé z navržených prvků se nicméně staly charakteristickou součástí realizovaného domu – kromě mělkých arkýřů jde zejména o zaoblené nároží zdůrazněné vsazením oken do jeho střední osy.

V roce 1940, rok před získáním vlastního oprávnění pro výkon stavitelské profese, pověřil Jan Vacík vypracováním projektu plzeňského stavitele Františka Měsíčka. Ten v dispozičně i výtvarně zdařilejším návrhu částečně navázal na Vacíkovu práci včetně základní siluety domu; podlahu suterénu však vyvýšil do úrovně chodníku, a vyhnul se tak náročnějšímu založení stavby. Upravil rovněž půdorysnou stopu budovy, aby obě hlavní fasády svíraly pravý úhel. Také díky ortogonální struktuře vyvinul Měsíček velmi přehlednou a racionální dispozici. Do přízemí a prvního patra soustředil dva jednopokojové a jeden dvoupokojový byt; k němu náležela vstupní hala s měkce zaoblenými hranami zdí a místnost v oblém nároží, která měla k dispozici úzký pás balkonu a sloužila jako ložnice (není bez zajímavosti, že nebyla propojena s obývacím pokojem a přístupná byla pouze z kuchyně).

Ve druhém patře stavitel kvůli snížení krajní partie domu v Kyjevské ulici navrhl místo jednopokojového bytu garsoniéru („světnici“) s menší komorou, osvětlenou vikýřem v šikmé střeše. Podobně jako Vacík soustředil i Měsíček příslušenství bytů – sestávající z koupelny, toalety, spíže a ve většině případů i komory – do dvorního traktu a kvůli odvětrání je zpravidla seskupil kolem vnitřních světlíků. Za zmínku stojí, že byty od sebe Měsíček po Vacíkově vzoru oddělil zdvojenými příčkami. Do suterénu stavitel situoval sklepní kóje ke všem bytům, společnou prádelnu, kancelář, garáž a světnici domovníka. Prostor pod krovem, navrženým a provedeným samotným Vacíkem, a členitou valbovou střechou ponechal Měsíček volný.

Také ve hmotovém řešení budovy a v základním rozvrhu hladce omítnutých průčelí vyšel František Měsíček z projektu Jana Vacíka. Exteriér domu nicméně pojednal souměrně podle osy symetrie v nároží, jehož oblý tvar zdůraznil balkony s charakteristickým plným zábradlím, vodorovnou spárou pro odtok dešťové vody a subtilním ocelovým madlem. Nároží v každém patře prolomil balkonovými dveřmi a dvojicí oken a završil je atikovou zídkou s nízkými okny prosvětlujícími půdu. Na obou hlavních fasádách Měsíček „rozložil“ mělký patrový arkýř rytmizovaný rozměrnými čtyřdílnými okny a korunovaný lodžiemi, vymezenými stěnami se zaobleným čelem přesahujícím zábradlí. Zídkami připomínajícími sloupy a plochými stříškami lodžií Měsíček rozvinul tradiční motiv podpory a břemene, evokující klasickou architekturu. Formu „polosloupů“ oddělujících prostor lodžií stavitel použil již o osm let dříve na domě manželů Krásných na Slovanské třídě (C11–1356) a na budově firmy Suknaspol (C1–1787), vystavěné taktéž na přelomu třicátých a čtyřicátých let na Americké třídě.

V krajních partiích objektu stavitel uplatnil trojdílná okna – i v tomto případě s příznačnou kombinací červených rámů, bílých křídel a zelených parapetů. Originální exteriér domu dotvářejí další „měsíčkovské“ prvky, například pásková bosáž zdůrazňující domovní vchod z Kyjevské ulice se zaobleným ostěním a spojující okna v suterénu do vodorovného pásu. Břízolitové omítky František Měsíček pojednal v uměřené kombinaci okrové a načervenalé barvy. Odstíny fasád, tvarosloví parteru či plná zábradlí balkonů a lodžií svědčí kromě Měsíčkovy invence a svébytnosti jeho staveb také o „ztěžknutí“ modernistické architektury pozdních třicátých let.

Stavbu domu nerealizoval Jan Vacík sám, koordinoval nicméně všechny stavební a řemeslné práce několika desítek dodavatelů, z nichž největší část provedla společnost stavitele Josefa Hajšmana. Díky péči stavebníkova vnuka se v budově dochovala řada původních materiálů i stavebních detailů: dřevěná okna, vstupní vestibul s lesklým keramickým obkladem, maloformátová dlažba v chodbách, fládrované dveře do bytů a společných místností či plot s ozdobným páskem z hrubé omítky.

PK – OM

Stavebník

Památková ochrana