Budova třetí obecné a měšťanské chlapecké školy pro východní obvod
1937–1938

Stále se rozrůstající zástavba někdejšího Pražského, dnes Východního Předměstí mezi Jiráskovým náměstím a nynějším náměstím Milady Horákové získala na sklonku třicátých let minulého století při svém okraji moderní „dominantu“. Funkcionalistická budova mateřské, obecné a měšťanské chlapecké školy, kterou mezi lety 1937 a 1938 vystavěla společnost Müller & Kapsa, se stala jednou z nejmoderněji a nejúčelněji vybavených školních novostaveb své doby.

Realizovaný projekt budovy vzešel z architektonické soutěže uskutečněné roku 1937, do níž byli přizváni pouze architekti z městského stavebního úřadu. Se svým náčrtem zvítězil Václav Klein, jenž po penzionování Hanuše Zápala v roce 1931 v úřadu pracoval na projektech školních a bytových staveb. Do tváře města se zapsal jak mnoha projekty zdařilých modernistických budov, tak i návrhy dílčích úprav stávajících objektů – například v nedaleké Slovanské aleji nechaly v letech 1939–1940 Elektrické podniky města Plzně podle Kleinova projektu vystavět bytový trojdům pro své zaměstnance.

Školní budovu Václav Klein rozvrhl na půdorysu písmene T a v souladu s dobovým funkcionalistickým diskurzem její hmotu „kaskádovitě“ rozčlenil podle nejdůležitějších dílčích funkcí a opatřil ji plochými střechami. Delší čtyřpodlažní trakt s vyvýšeným přízemím, obrácený do jihovýchodní části dnešního Čapkova náměstí, vyhradil pro učebny. Většinu z nich v pravé, východní části objektu využívala škola měšťanská a mateřská, doplněná navíc o lékařskou poradnu; zbývající prostory v levé, západní části připadly škole obecné. Do kolmého přízemního křídla architekt situoval tělocvičnu a technické zázemí. Tělocvičnu se sprchami využívali všichni žáci bez rozdílu, stejně jako letní cvičiště s bazénem a brouzdalištěm, umístěné v zahradě severozápadně od budovy. Do suterénu autor projektu umístil šatny, rezervní učebnu, dílnu s pracovnou, byt pro topiče či skladiště.

Kleinova důmyslná asymetrická hmotová kompozice, v níž klíčovou roli hraje gradace objemů, nejvíce vyniká v hlavním průčelí části vyhrazené učebnám. Před tento trakt architekt předsadil menší, excentricky umístěný dvoupodlažní objem, flankovaný samostatnými vstupy do měšťanské a obecné školy a přetnutý průběžnou markýzou, která kryje oba vchody. (Mateřská škola disponovala vlastním vstupem od severovýchodu; postranní vstup od jihozápadu měl sloužit „občanstvu při event. divadelním představení“, které by se odehrálo na jevišti, jež bylo součástí tělocvičny.)

Předsunutý „vstupní“ objem – podobně jako střední část hlavního křídla i ve vyšších podlažích – Václav Klein téměř bezezbytku prolomil velkoformátovým pásovým oknem. Velkorysé osvětlení i oslunění a také dostatek čistého vzduchu proudícího do tříd zajistil dalšími rozměrnými okny, uspořádanými do horizontálních pásů. Část budovy s učebnami završil mírně ustupujícím podlažím s hranolovou hodinovou „věží“, do níž situoval jedinečnou malou hvězdárnu s kupolí. Strohou fasádu s kontrastními partiemi hladké omítky a keramického obkladu, který uplatnil v úrovni soklu a v nejvyšším podlaží, zde architekt doplnil nápisy vyvedenými minuskulním písmem, které označovaly jednotlivé školy.

Václav Klein bohatě rozčlenil i zadní část hlavního traktu. Do místa napojení tělocvičného křídla (naproti oběma hlavním vstupům v uličním průčelí) vsadil dvojici schodišťových „věží“. Jejich vertikální charakter zdůraznil prosklenými pásy, které probíhají nepřerušeně ve výšce všech čtyř nadzemních podlaží a v přízemí lemují připojovací krček tělocvičny.

Kromě hmotového, provozního i výtvarného aspektu budovy vyřešil Václav Klein vynalézavě i její technickou stránku. Zázemí objektu, situované do suterénu pod tělocvičnou, sestávalo z kotelny, uhelny, filtrační komory a také zařízení na zvlhčování vzduchu parou, díky němuž bylo možné v létě ochlazovat horký vzduch ve třídách.

Výuka byla ve škole zahájena v únoru 1939, avšak již v roce 1942 město započalo s adaptací budovy pro potřeby gynekologicko-porodnické kliniky plzeňské nemocnice (výstavba samostatného pavilonu, který měl doplnit areál městské nemocnice na Jižním Předměstí, se nikdy neuskutečnila). Nový provoz si vynutil jak četné rekonstrukce a úpravy interiéru, tak i menší přístavby při dvorním průčelí objektu – kupříkladu „bunkr pro speciální léčbu radiem“ z roku 1969. Klinika zde sídlila až do roku 2007, kdy se přesunula do komplexu plzeňské fakultní nemocnice na Lochotíně.

Již delší dobu osiřelá stavba nyní patří soukromé společnosti, která uvažuje o její přeměně na domov seniorů.

AW

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny