„Královská Plzeň postavila na Mikulášském náměstí stkvělý důkaz své lásky k českému školství: krásnou, nákladnou budovu druhé české reálky. Pěkná ozdoba ‚Petrohradu‘ dominuje dalekému okolí. Oddychli si studenti, když po dojemné domácí slavnosti svěcení nové budovy a krásné ústavní kaple na dobro se odstěhovali z těsných učeben a tmavých chodeb najatého domu do prostorných síní a vzdušných chodeb nového stánku vědy.“
Těmito slovy představil týdeník Český západ v roce 1914 novou budovu druhé české státní reálky v Plzni – budovu, která jako by odstartovala „maraton“ zdejší školní výstavby, který pokračoval první světové válce navzdory (budovy německých průmyslových škol, 1914–1922 [C6–1615] a České státní průmyslové školy, 1915–1920 [C3–1585]) a naplno se rozvinul po vzniku Československé republiky, kdy vnikla téměř desítka školských novostaveb.
Druhá česká státní reálka v Plzni byla zřízena výnosem c. k. ministerstva záležitostí duchovních a vyučování v roce 1906 a ještě téhož roku vznikl projekt její novostavby na Mikulášském náměstí, vypracovaný městským stavebním úřadem a schválený pražským renomovaným architektem Antonínem Balšánkem. Město se totiž ministerstvu zavázalo, že na vlastní náklady vystaví nové instituci adekvátní zázemí. Pro výuku prozatímně škola využívala dům č. p. 520 v Jablonského ulici, tělocvičnu v dívčí škole „nad Hamburkem“ a pro studentské mše kostel sv. Mikuláše na hřbitově. Vzhledem k rostoucímu počtu žáků později přesídlila do domů č. p. 176 a 586 v Železniční ulici a pro tělocvik využívala vojenské cvičiště na Borech.
Ohledně staveniště na Mikulášském náměstí však přetrvávaly spory, neboť v daném prostoru chtěla katolická církev realizovat svůj kostel pro Pražské předměstí. Po té, co dominikánský řád nakonec koupil pozemek na Jiráskově náměstí, zde nakonec škola mohla být vystavěna, avšak podle nového projektu. Ten v roce 1908 navrhl specialista na školní budovy, vrchní inženýr při místodržitelství Ferdinand Havlíček ve spolupráci s profesorem české techniky, pražským architektem a stavitelem Rudolfem Kříženeckým.
Dvoupatrová budova rozprostírající se na půdorysu přibližného písmene U získala novobarokní kabát se složitou kompozicí mansardových střech, četnými štíty, vikýři a věžičkami. Autoři akcentovali pravé nároží korunované mohutnou věžicí, k jejíž patě umístili hlavní vstup do budovy přístupný předsazeným portikem s toskánskými polosloupy. Jeho střecha posloužila jako terasa. Na tento trakt kolmo navázalo křídlo, v jehož prvním patře se nachází slavnostní aula, převýšená až do úrovně patra druhého a osvětlená vysokými, půlkruhově zakončenými okny. Opačná (levá) strana hlavního průčelí je zakončena patrovým obytným domem, který – jak Havlíček později prosazoval ve svých teoretických textech – musel „být od školní budovy úplně oddělen“. V přízemí soustředil dva menší byty, v patře pak nadstandardní ředitelský byt s pěti pokoji, prostornou vstupní halou, terasou, kuchyní a dalším nezbytným zázemím, včetně místnosti pro služku.
Přestože podle Havlíčka „dobrý účinek“ školních budov byl zajištěn „…nikoliv hromaděním architektonických ozdob, ale umělecky vyváženými poměry, harmonickými barvami a pravými látkami stavebními“, exteriér stavby se neobešel bez několika dekorativních prvků – např. tří reliéfů s motivy vyučování nad terasou vstupního traktu či dvojice soch s vázami nad korunní římsou hlavního průčelí. Jejich autory jsou František Hergesell a Josef Pekárek.
Vnitřní uspořádání vynikalo přehledností a praktickou organizací. Stavební program předem vytyčilo samo ministerstvo. V podrobném výčtu místností, které musela nová budova obsahovat, nechyběl přesný počet kreslíren, učeben, laboratoří, nutnost „exhortní síně“ s výklenkem pro oltář, tělocvičny, vnějšího hřiště či botanické zahrady a mnohé další. Autoři projektu učebny soustředili do klidnější – dvorní – části objektu, zatímco směrem k náměstí se s výjimkou kreslíren a modelárny obracely prostorné chodby nebo zázemí učitelského sboru (ředitelna, sborovna, knihovna). Pravé kolmé křídlo zastřešilo v přízemí tělocvičnu, v patře pak zmíněnou aulu, jejíž výška přesahovala výšku dvou pater. Ke školní budově náleží dvůr s hřištěm a vlastní botanická zahrada s oplocením se zděnými sloupky a kovovými dekorativními výplněmi.
Stavba byla zkolaudována 15. prosince 1913, vyučovat se v ní začalo 18. února následujícího roku. Nedlouho poté, během první světové války, škola poskytla zázemí žákům první plzeňské reálky, jejíž budova byla zabrána vojskem. Za protektorátu byla rychle se rozvíjející škola přeměněna na osmileté gymnázium (o čemž se mimochodem neúspěšně jednalo už v roce 1908), po válce na tzv. jedenáctiletku, resp. dvanáctiletku a roku 1969 opět na gymnázium. To zde sídlí dodnes.
Přestože v sedmdesátých letech v objektu proběhly dílčí stavební změny a přístavba, budova se dochovala v téměř autentické podobě. V interiéru se zachovalo množství původních prvků – výtvarných děl, kvalitních detailů, kovářských a uměleckořemeslných prací i částí inventáře. Vyzdvihněme zde především kazetový strop v tělocvičně, valenou klenbu s lunetami v aule, ale i klenuté chodby s bohatou výzdobou stěn a původní dlažbou. Objekt je od roku 2003 chráněn jako kulturní památka s významnou urbanistickou hodnotou jak v půdorysu, tak v siluetě Mikulášského náměstí i celé přiléhající čtvrti.
AW
město Plzeň
Objekt je nemovitou kulturní památkou s číslem rejstříku ÚSKP: 100322.