Uprostřed „šachovnicově“ budovaného Petrohradu na Koterovské třídě vznikl mezi lety 1909–1910 řadový dům s ojedinělou vytříbenou fasádou v duchu geometrické secese. Pro majitele prosperujícího zámečnického podniku Josefa Jaroše a Josefa Michálka ji jako jednu ze svých prvních realizací navrhl mladý architekt, Kotěrův žák a spolupracovník Bohumil Waigant, absolvent ateliéru sochařství Stanislava Suchardy a malířství Karla Vítězslava Maška na Uměleckoprůmyslové škole v Praze. Jeho výtvarný cit, smysl pro detail, ale i vliv „kotěrovského racionalismu“ jsou na fasádě velmi dobře patrné.
Čtyřpatrový objekt se sedlovou střechou a přízemním dvorním traktem pro kanceláře a dílny projektoval místní stavitel Alois Hůla, Waigant byl k projektu přizván až během výstavby, neboť Hůlou navržené, konzervativně laděné průčelí majitele pravděpodobně neuspokojilo. Architekt navrhl osově symetrickou fasádu s různě strukturovanou světlou břízolitovou omítkou, kterou v postranních částech člení tenké vertikální rýhy. Střed je naproti tomu zcela hladký a nechává vyniknout dvě osy balkonů, které spočívají na netradičním půlkruhovém půdorysu a mají umělecky ztvárněná kovová zábradlí. Výjimkou je balkon v prvním patře, který je rozšířen přes obě osy a má tradiční obdélný tvar. Zatímco balkonové dveře jsou vysoké a úzké, postranní okna jsou znatelně širší a nadstandardně velká. Jediný barevný akcent fasády tvoří vejcovité „tečky“ v terčích nad okny prvního a druhého patra. Kompozice průčelí vrcholí pod korunní římsou s výrazným, ve středu kanelovaným podhledem, pod něhož byly osazeny dva hluboké reliéfy alegorie průmyslu. Na rozdíl od jiných Waigantových staveb, která zpravidla dekoroval jeho bratr Antonín, je vytesal známý plzeňský autor Otokar Walter starší. Zvolený motiv výzdoby, stejně jako precizně ztvárněná kovová zábradlí balkonů měla jistě za úkol reprezentovat sídlící podnik „Jaroš & Michálek“. Hlavní římsu původně korunovaly ještě dvě krátké postranní atiky s pylony na jejich vnitřních koncích. V roce 1934 však byly sneseny. Otokar Walter st. pro dům později navrhl bronzovou pamětní desku, osazenou do pravé části přízemí, jako součást památníku zastřelených dětí v červnu 1918.
Dům soustředil na každém patře dva třípokojové byty se zázemím. Pouze v přízemí, které v levé části pojalo průjezd do dvora, se nacházel jen jeden byt a jedna samostatná světnice.
V průběhu let došlo u objektu k několika změnám, například k rozšíření dvorního traktu v roce 1913 (i přes nevoli sousedů, které obtěžoval nadměrný hluk a kouř z dílen); ke zmíněnému snesení atiky. Četné adaptace pak budova zaznamenala ve druhé polovině 20. století, kdy objekt využíval národní podnik Kovoprav (Kovopodnik) ad. Přesto si dům zachoval původní architektonický výraz a je od roku 2003 památkově chráněn jako ojedinělý příklad individuální moderny v Plzni v době, kdy zde převládala výstavba v duchu klasicismu. V letech 2007–2008 průčelí prošlo citlivou rekonstrukcí, včetně restaurování reliéfů a kovářských prvků.
AW
Josef Jaroš, Josef Michálek
Dům je nemovitou kulturní památkou s číslem rejstříku ÚSKP: 100637.