Soubor bytových domů Lidového stavebního a bytového družstva v Plzni
1930–1931

Guldenerova 1317, 1258 / 21, 23, Sladkovského 1258, 1213, 1214 / 65, 67, 69 (Plzeň) Plzeň Východní Předměstí
MHD: Petrohrad (TROL 12)
GPS: GPS: 49.7414992N, 13.3939097E

Lidové stavební a bytové družstvo v Plzni budovalo nájemní domy ve Sladkovského ulici a v jejím okolí systematicky již od počátku dvacátých let minulého století. V letech 1930–1931 je ve východní části ulice, v křížení s Guldenerovou ulicí, doplnilo poměrně rozsáhlým nárožním souborem pětipodlažních budov s malými byty, který alespoň zčásti uspokojil neutuchající poptávku po dosažitelném nájemném bydlení. Dvojici samostatných domů a jeden dvojdům ve třech etapách realizovali plzeňští stavitelé Karel Hájek, Rudolf Pěchouček, František Kvasnička a Karel Krůta.

Záměr stavět na rohové parcele družstvo pojalo již v roce 1928. Zamýšlelo zde realizaci „nárožního domu po způsobu cizích měst“, jehož parter by obsáhl hostinec a – podobně jako u družstevního dvojdomu v Masarykově ulici v Doubravce z let 1927–1928 – prodejny Západočeského konsumního družstva a Řeznicko-uzenářského družstva. Další podlaží měla soustředit až 62 bytů o jedné nebo dvou místnostech. Bytové jednotky byly koncipovány jako „pokud možno nejlevnější“; namísto vlastního hygienického zázemí měli mít nájemníci – zaměstnanci města či lidé, které městská správa doporučí – k dispozici v každém patře společné koupelny i toalety. Z úsporných důvodů měly být byty vybaveny sporákem umístěným v přístěnku s možností oddělit jej od obývacího pokoje závěsem. Uzavřít je měly malé předsíňky se skříní na šaty a spíží.

Nárožní dům měl vyniknout důmyslným hmotovým řešením kombinujícím oblé a pravoúhlé tvary a stát se dominantou i ohniskem života v území. Jeho projekt vypracoval architekt Hanuš Zápal spolu s kolegou z městského stavebního úřadu a dalším tradičním spolupracovníkem družstva Karlem Ulčem na základě studijních cest do Švédska, Norska a Nizozemska, kde se budovy podobného typu osvědčily. Severskou inspiraci prozrazovalo i pojetí fasády, v němž autoři kombinovali hladké omítky a režné cihelné zdivo.

Výsledná podoba domu, vystavěného v roce 1931, však vzešla z odlišného, napohled skromnějšího projektu, připraveného patrně „stavebním asistentem“ Václavem Fialou. Ten sice do svého návrhu převzal některé motivy ze Zápalova a Ulčova řešení – mírné převýšení nárožní části objektu, moderní ploché zastřešení či malá okna „půdy“ –, ve většině dalších se však předchozímu projektu vzdálil. V exteriéru stavby neuplatnil například ustoupení křídel v nároží, oblou křivku v půdorysu části obrácené do Sladkovského ulice či velkorysé plochy neomítnutého zdiva.

Obě puristická hladce omítnutá průčelí Václav Fiala pročlenil v prvním až čtvrtém patře rozměrným mělkým rizalitem s rastrem trojdílných oken a výraznými, jednoduchými římsami v úrovni parapetů a nadpraží – a to včetně nárožní partie. Takové tvarosloví vyznačující se prostou hrou světel a stínů a absencí přebytečného dekoru se na přelomu dvacátých a třicátých let stalo pro „družstevní“ architekturu charakteristické. Důležitost nároží podtrhl i balkon v prvním patře, lemovaný ocelovým trubkovým zábradlím, a rohová okna, jež byla v části do Sladkovského ulice flankována svislým pásem s nápisem „RESTAURACE“. Poslední podlaží osvětlovala trojice standardních velkých oken, ale i drobná okénka, uplatňovaná u řady domů z doby kolem roku 1930 včetně dalších budov tohoto souboru či nájemních domů družstva i města v Plachého a Korandově ulici (C2–1922).

Gastronomický provoz byl situován do přízemí, v dalších patrech se nacházelo vždy sedm jednopokojových bytů s kuchyní a toaletou a jedna garsoniéra; koupelna však zůstala společná (v každém podlaží byly situovány vždy dvě koupelny přístupné z chodby). S výjimkou krajních partií obou ramen půdorysu a „světnice“ byly obytné místnosti orientovány do ulice, příslušenství a předsíň se k nim připojovaly v úzkém pásu u střední nosné zdi. „Podkroví“, završené moderní plochou střechou ukrytou za nízkou atikou, obsahovalo mimo půdní prostory také prádelnu s žehlírnou a sušárnou, a dokonce netradiční hernu pro děti. V rohu skromného dvora s betonovou dlažbou byl umístěn přístřešek pro kola, kočárky a popelnice.

V roce 1930, krátce před započetím výstavby nárožního objektu, byl již ve Sladkovského ulici dokončen sousední dvojdům č. o. 67–69, opět s typickým puristickým průčelím, mělkými arkýři a obdélnými okny orientovanými na výšku. Hladké plochy oživily pouze jednoduché parapetní římsy a šambrány oken, tak i plastické nápisy s názvem družstva. Toto řešení fasády, u něhož je Zápalovo autorství prokazatelné, družstvo od konce dvacátých let uplatnilo v různých variacích u řady svých realizací – například u zmíněného souboru nájemních domů v Plachého a Korandově ulici.

Dvojdům ve Sladkovského ulici soustředil v parteru a dalších podlažích celkem 34 jednopokojových a čtyři dvoupokojové byty. S výjimkou přízemního dvoupokojového bytu se všechny ostatní jednotky dělily o koupelny (na dva byty připadala vždy jedna). Zázemí bytů bylo v poněkud neumělé dispozici rozvrženo do blízkosti schodiště, situovaného k dvorní fasádě mimo střední osu půdorysu. Pod střechou se nacházely půdní kóje, prádelna a rovněž dětská herna.

Ve frontě Guldenerovy ulice se rohová budova připojila k obytnému domu č. o. 21, realizovanému v letech 1930–1931. Autor projektu, jímž i v tomto případě byl Václav Fiala, v průčelí domu akcentoval středovou osu i vertikální charakter fasády dvakrát odstupňovaným rizalitem, jehož okna lemovaly plastické svislé pásy, a centrálně umístěným vstupem zvýrazněným plastickým pravoúhlým orámováním horní části.

Od ostatních částí souboru objekt odlišil nejen architektonickou formou, ale i trojtraktovým uspořádáním s obytnými místnostmi obrácenými do ulice i do dvora a příslušenstvím situovaným do středního traktu. Do domu rozvrhl celkem 15 jednopokojových bytů se samostatnou kuchyní a devět garsoniér – kromě přízemí vždy dvě garsoniéry a tři byty na patro. Na rozdíl od ostatních budov v souboru měly všechny bytové jednotky vlastní hygienické zázemí. Stavební program podstřeší se shodoval s nárožním domem souboru.

Celý komplex si dodnes zachoval svoji původní funkci, pouze restaurace v parteru nárožního objektu byla na přelomu čtyřicátých a padesátých let upravena na závodní jídelnu blízkého provozu Plzeňských rozvodných energetických závodů a v devadesátých letech adaptována pro komerční účely. Plášť budovy prošel v nedávné době výraznou rekonstrukcí, která sice respektovala plastické prvky fasády, nectila však její původní barevnost. Kvůli zateplení se navíc okna vzdálila od líce fasády; neexistuje již ani svislý nápis označující restauraci. Další dva objekty si zatím podržely původní architektonický ráz, a to včetně charakteristické reliéfní typografie s názvem družstva v průčelí.
 

AW – PK

Stavebník

Lidové stavební a bytové družstvo v Plzni

Památková ochrana

Nejsou evidovány žádné způsoby ochrany.

Prameny

  • Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně
 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9C10C11C12C13C14C15