Přestavba a přístavba budovy spořitelny královského města Plzně
1914–1915 / 1928

Reprezentativní budova na rohu Františkánské ulice a Kopeckého sadů vznikla přestavbou staršího novorenesančního paláce spořitelny (1887–1889) od Emanuela Klotze. Spořitelna královského města Plzně se v roce 1914 rozhodla adaptovat své sídlo a vytvořit z něj moderní peněžní ústav, jenž by svým architektonickým pojetím lépe vyjadřoval tradici a stabilitu této instituce. Z tohoto důvodu bylo vypracování plánů svěřeno renomovanému pražskému architektovi Bedřichu Bendelmayerovi, autorovi vítězného soutěžního návrhu budovy nových plzeňských městských lázní. Jím navržená monumentální stavba spořitelny v duchu klasicizující moderny jasně dokládá Bendelmayerův postupný odklon od pozdní wagnerovské secese a jeho tíhnutí k novoklasicistnímu stylu, který se naplno projevil v jeho tvorbě až v průběhu dvacátých let. Členové umělecké rady města se však obávali, že sebevědomá novostavba zastíní a potlačí budovu sousedního Západočeského umělecko-průmyslového muzea, a s odsouhlasením projektu váhali. Architekt si však svůj návrh před komisí obhájil a v prosinci roku 1914 začala plzeňská firma Josefa Špalka s přestavbou objektu.

Dvoupatrová budova spořitelny s vysokou mansardovou střechou sice zachovala osové členění původní stavby, ale v exteriéru i interiéru se proměnila k nepoznání. Fasádu, prolomenou v jednotlivých patrech vysokými pravoúhlými a obloukovými okny, zvýrazňuje kombinace umělého kamene s hrubozrnnou strukturovanou omítkou a pole s plastickými rozetami nad okny přízemí. Obdobný dekor se objevuje i ve formě horizontálního reliéfního pásu se stylizovaným geometrickým květinovým ornamentem probíhajícím v úrovni nadpraží oken prvního patra. Na průčelí směrem do Kopeckého sadů Bendelmayer uplatnil motiv vysokého sloupového řádu, který použil rovněž v návrhu městských lázní. Plochu fasády členil kanelovanými sloupy s volutovými iónskými hlavicemi, které nesou kladí s pomyslným štítem, a nad ním jsou osazeny alegorické figury Spořivosti a Hojnosti od sochaře Josefa Kalvody. Tuto ústřední plochu průčelí architekt po stranách akcentoval dvojicí mělkých rizalitů.

V dekorativním klasicizujícím stylu Bendelmayer pojednal i zařízení interiéru. Do přízemí, přístupného hlavním vchodem z Františkánské ulice, navrhl vestibul s kazetovým stropem, na něj navazující průchozí halu s točitým schodištěm a prostornou, shora osvětlenou dvoranu s peněžními přepážkami a provozními místnostmi ústavu. Do dalších dvou podlaží autor situoval kromě honosné zasedací síně se štukovou výzdobou stropu a mramorovým krbem také kanceláře se zázemím pro zaměstnance. V roce 1927 se Spořitelně podařilo od Františkánského konventu odkoupit sousední pozemek, na něm pak Antonín Špalek vybudoval patrovou přístavbu s novými kancelářskými místnostmi a archivem. Ke svěřenému úkolu projektant přistoupil velmi citlivě a fasádu i zastřešení novostavby přizpůsobil hlavní budově.

Přestože byla budova městské spořitelny v roce 1991 prohlášena za kulturní památku, nevyhnula se několika nešťastným zásahům – výměně původních dřevěných oken za nevhodná plastová či přístavbě a nástavbě severní části objektu. Exteriérový prostor spořitelny v současné době bohužel degraduje i nevzhledné štěrkové parkoviště u bývalého konventu.

AK

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny