Byt Huga a Heleny Semlerových
1925–1929 / 1931–1932

Tak jako v druhé polovině 19. století byla i v prvních dekádách století minulého pro rozvoj Plzně stále důležitější sféra průmyslu. Spolu s tím rostl i význam a společenské postavení židovských továrníků a podnikatelů, které kromě obchodních, přátelských a příbuzenských vztahů pojila i touha po luxusním a reprezentativním bydlení. Tu dokázal beze zbytku uspokojit Adolf Loos, jenž byl v těchto kruzích v Plzni dobře známý – především díky svým pracím pro rodiny Hirschovu a Beckovu z let 1907–1910.

Na dohled od bytu Beckových, resp. Voglových (C2–455), získal Loos na přelomu dvacátých a třicátých let další zakázku od bratrů Huga a Oskara Semlerových. Jejich otec Simon Semler roku 1897 zakoupil dům č. o. 19 na Klatovské třídě a zřídil v něm kanceláře rodinné firmy. Po továrníkově smrti v roce 1922 se jeho synové a dědici rozhodli dům stavebně upravit. Nejprve oslovili původem vídeňského architekta a tehdejšího pedagoga plzeňské německé průmyslové školy Adolfa Hrussu, aby renovoval historizující fasádu objektu, vnitřní schodiště a vlastní byt Huga a Heleny Semlerových. Hrussův návrh obytných prostor orientovaných do ulice (dámského, pánského a obývacího pokoje) připomíná některé starší plzeňské i vídeňské Loosovy realizace, například motivem zrcadla umístěného nad bufetovým pultem v jídelně.

Adolf Loos vstupuje na scénu až v roce 1930, kdy ho Hugo Semler požádal o (nikdy neuskutečněný) projekt zvýšení domu o dvě podlaží a následně o nové úpravy interiérů společenské části bytu. Ty byly realizovány v letech 1931–1932 Loosovým spolupracovníkem Norbertem Kriegerem. O dva roky později Hugo Semler angažoval plzeňského stavitele Františka Kvasničku, dalšího z Loosových občasných spolupracovníků, aby pro něj navrhl přestavbu dalších prostor bytu. Z práce všech jmenovaných autorů se do dnešní doby částečně dochovalo vybavení tří obytných pokojů.

Táflování i vestavěný nábytek jídelny a pánského pokoje jsou zhotoveny ve dřevě s nápadnou kresbou; dámskému pokoji (který rovněž plnil úlohu hudebního salonku) dominuje světlý mramorový obklad stěn s tmavým prokreslením, který architekt skládá do pravidelně se opakujícího ornamentu. Přestože byl Adolf Loos autorem spisu Ornament a zločin, „přírodního ornamentu“ drahých stavebních materiálů rád využíval. Efektním architektonickým detailem salonku je prolamování mramorového obkladu stěn dveřmi, vestavěnými regály či římsou z jilmového dřeva, která lemuje kamenný obklad a je zdůrazněna další římsou (ze stejného materiálu) obíhající po obvodu místnosti těsně pod stropem. Tento prvek se opakuje i v navazujícím pánském pokoji a jídelně. Loos v nich rozehrál svou oblíbenou partii zrcadlení prostor, když na osu bufetového pultu v jídelně, pod jejíž podobou je podepsán Adolf Hrussa, umisťuje do niky mezi dva pilastry v dámském pokoji krb z režného zdiva – motiv převzatý z anglické vilové architektury počátku 20. století.

Roku 1941, dva roky po nucené emigraci Huga Semlera a jeho rodiny do Kanady, bylo v domě zřízeno sídlo německého vojenského velitelství. Na konci války se v těchto kulisách odehrávalo dramatické jednání o německé kapitulaci, zakončené sebevraždou velitele německé posádky Georga von Majewského. V roce 1949 původní majitelé požádali o navrácení domu, ten však zůstal v majetku státu a byl až do roku 2002 využíván pro potřeby vojenské správy. Tehdy byla vlastnická práva na dům převedena na město Plzeň s podmínkou, že objekt bude do deseti let rekonstruován.

Přestože tento požadavek nebyl splněn, někteří plzeňští zastupitelé usilují o to, aby budova s cenným interiérem městu zůstala. Návrh dosud nerealizované obnovy interiéru, který je od roku 1969 památkově chráněn, vypracoval Václav Girsa, pod jehož vedením byl kromě Müllerova vily renovován také interiér bytu Voglových v domě č. o. 12 na Klatovské třídě (C2–455). Nezodpovězenou otázkou však dosud zůstává nejen budoucí funkce prostoru (uvažovalo se například o zřízení Muzea osvobození), ale především financování nákladné rekonstrukce. 

LV

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny