Mezi architektonicky nejhodnotnější stavby meziválečné Plzně patří trojice protestantských kostelů a modliteben, budovaných v blízkosti historického centra v průběhu dvacátých a třicátých let minulého století. Zatímco českobratrský kostel Mistra Jana Husi (C3–1722) a takzvaná betlémská kaple (C2–1777) se po formální stránce drží tradičního architektonického členění a jisté míry dekorativismu, třetí stavba z tohoto souboru, Korandův sbor, se řadí mezi plzeňské nejodvážnější stavební počiny.
Geneze a průběh budování tohoto stánku Českobratrského evangelického východního sboru, jenž nese jméno prvního plzeňského husitského kazatele Václava Korandy († 1453), zároveň odráží horlivou stavební aktivitu mladých evangelických církví. Tato protestantská společenství prosazovala z typologického hlediska originální koncept jednotného souboru, který sdružoval jak bohoslužebný sál, tak prostory pro výchovně-vzdělávací a společenskou činnost (zpravidla divadelní či přednáškový sál), faru i obytné místnosti.
Podobně jako jiné církve vzniklé po roce 1918 neměla ani Českobratrská církev evangelická v Plzni zpočátku prostory pro vlastní činnost a musela si vystačit se spoluužíváním tradičně katolického kostela sv. Anny. Nově zkonsolidovaná katolická církev však brojila proti novým reformačním odnožím a odmítala se dělit o své prostory, což v Plzni vedlo k rozsáhlému sporu, jenž skončil až u Nejvyššího soudu, který dal nakonec za pravdu katolíkům. Východní evangelický sbor byl proto nucen začít jednat o stavbě vlastního objektu.
Sbor v čele s farářem Karlem Machotkou formuloval poměrně jasnou představu o stavebním programu nového domu s modlitebnou, který se měl nacházet na pozemku takzvané Bujetovy reality nedaleko Wilsonova mostu a Západočeského muzea, mezi Anglickým nábřežím a dnes již neexistující částí Prokopovy třídy. Požadavky byly zveřejněny při vyhlášení architektonické soutěže v roce 1924. Jako vítězný z ní vzešel návrh pražského architekta Bohumíra Kozáka, člena Českobratrské evangelické církve, který tehdy již měl s projektováním protestantských modliteben bohaté zkušenosti.
Projektem plzeňského sboru Kozák naznačil novou cestu modernosti československé protestantské architektury, tolik typické pro pozdější období. Formy navrhované stavby vycházejí z principů nové víry, úzce navazujících na českou reformační tradici, v níž se hlavní důraz klade na prvokřesťanskou prostotu a čistotu, na demokratičnost a rovnost věřících a kněží. V duchu kotěrovské moderny se proto Kozák rozhodl cihelné zdivo neopatřit omítkou. Fasáda tak neskrývá stavební podstatu domu a je architektonicky pravdivá a upřímná, stejně jako nová víra. Budova je přesto velmi monumentální, a to hlavně díky své symetrii a výškově zdůrazněnému vstupnímu průčelí. Kozákův projekt zároveň vymezuje základní koncept uspořádání sborového komplexu jako jednoho velkého průchozího celku, kdy je modlitebna umístěna uprostřed parcely ve vnitrobloku, oddělena od obou ulic nájemními domy se sborovými prostorami. Přestože již byly pro stavbu připraveny veškeré náležitosti, k realizaci nedošlo. Důvodem byly změny v celkové koncepci Anglického nábřeží. Město Plzeň proto sboru nabídlo nedaleký, navíc větší pozemek (Řemeslnickou besedu a Městské lázně).
Roku 1927 zdarma vypracoval projekt pro novou parcelu mladý pražský funkcionalistický architekt Jan Gillar. Jeho avantgardní návrh se nedrží Kozákova uspořádání, je asymetrický a formálně mnohem radikálnější. Pod vlivem vědeckého proudu funkcionalismu Gillar ponechal fasádu zcela hladkou a nezdobnou, působící téměř dojmem, že jde o tovární objekt. Gillarův asketický, puristický přístup lze vnímat jako svébytný způsob ztvárnění zmíněných principů evangelické víry. V roce 1928 pak architekt vypracoval další plán, který se již vrací k symetrické koncepci, nově je však opatřen monumentálním vstupním sloupovým portikem. Dobové sborové publikace Gillarovy návrhy označovaly sice jako „krásné“, avšak technicky a finančně neproveditelné. Ani k jejich realizaci se proto nepřikročilo.
Teprve v roce 1934 pak stavební komise sboru zadala vypracování nových plánů architektu Jaroslavu Fišerovi, působícímu od roku 1929 v Plzni. Také jeho návrh prošel jistým vývojem, jednotlivé varianty se nicméně vyznačovaly progresivním a vysoce kultivovaným funkcionalistickým pojetím. V první verzi architekt dle přání sboru umístil modlitebnu, jakožto nejdůležitější součást celého objektu, do geometrického středu pozemku ve tvaru „kapky“. V podzemí pod ní se nacházel společenský sál, zatímco další provozní a obytné prostory byly soustředěny ve frontě domů lemující obě ulice. Hlavní vchod do modlitebny se nacházel na Anglickém nábřeží ve sborovém domě, zatímco vstup do společenského sálu se obracel do Prokopovy ulice, kde byly domy nájemní. Tento projekt předpokládal, že se všechny části novostavby budou stavět současně, a to i přesto, že částečně překrývaly stávající budovu Řemeslnické besedy. V dané situaci však nebylo možné stavbu tímto způsobem realizovat. Farář Karel Machotka se proto chopil iniciativy a načrtl změny Fišerova plánu tak, aby se ke stavbě mohlo přikročit neprodleně. Upravil mimo jiné i tvar a umístění modlitebny, která získala svoji výslednou kruhovou formu; společenský sál přemístil z pozice pod modlitebnou do jejího sousedství.
V realizované verzi získal sborový dům monumentální, osově symetrické hlavní průčelí s převýšenou střední částí, symbolicky korunovanou velkým plastickým kalichem. Po stranách ji lemují vertikální skleněné pásy, za nimiž se nacházely zimní zahrady. Centrální budova modlitebny je „skryta“ ve vnitrobloku a je netradičně zaklenuta kupolí. V jejím interiéru hraje důležitou roli přirozené světlo, vzdálené katolickému temnému mysticismu, které je sem přiváděno kruhovou luxferovou výplní ve vrchlíku železobetonové klenby a sdruženými okny v přízemí. Dle typických protestantských požadavků je interiér zcela prostý a jednoduchý, zbavený dekoru, který by věřící odváděl od pozornosti věnované vlastnímu nitru. Prostor po celém obvodu je rytmizován tuctem bílých sloupů nesoucích galerii. Síni dominuje monumentální socha Krista, kopie originálu dánského sochaře Berthela Thorvaldsena. Celkové uspořádání modlitebny odráží demokratickou povahu nové církve, jež odmítá jakoukoli hierarchii. Proto zde ani kněžiště není odděleno od hlavní lodi, naopak je součástí jednotně působícího prostoru. Za symbol demokracie a kulturního boje proti tradici a katolicismu lze považovat také zřízení kolumbária, které se nacházelo pod modlitebnou.
AŠ
Českobratrský evangelický východní sbor v Plzni
Nemovitá kulturní památka s číslem rejsříku ÚSKP 10945/4-4927 (zapsáno 4. 8. 1994)