Na místě dnešního bloku nájemních domů původně stával bývalý obecní hospodářský dvůr, do něhož se na konci první světové války nastěhovalo několik chudých rodin a drobných živnostníků. Nevzhledný areál ležící u Wilsonova mostu (1913), v těsné blízkosti historického centra, dělal radním starosti již řadu let. Na pozemku sousedícím se starými městskými lázněmi (1871) měly podle předválečných plánů vyrůst moderní novoklasicistní lázně od architekta Bedřicha Bendelmayera. Z tohoto záměru však sešlo a upravený projekt byl realizován až na přelomu dvacátých a třicátých let na Denisově nábřeží. V roce 1922 se město odhodlalo problém se zanedbaným hospodářským dvorem definitivně vyřešit a ve veřejné soutěži nabídlo parcelu k prodeji na stavbu hotelu. Ani jedna z podaných nabídek však nesplnila stanovené požadavky. Kvůli opětovnému prohloubení bytové krize, s níž se obec potýkala už před válkou, se radní v září roku 1923 rozhodli pozemky prodat třem významným plzeňským stavebním družstvům navázaným na tři politické strany – Lidovému stavebnímu a bytovému družstvu (sociální demokraté), Živnostensko-občanskému družstvu (národní demokraté) a Obecně prospěšnému stavebnímu a bytovému družstvu Zádruha (českoslovenští socialisté). Bytovou krizi se pak podařilo alespoň částečně zmírnit díky štědré státní podpoře, zakotvené ve formě výhodných půjček a daňových úlev v Zákoně o stavebním ruchu.
Vzhledem k tomu, že se zde na výstavbě domluvila tři družstva, začal být tento soubor činžovních domů nazýván U Trojdohody. Jako první připravilo plány Živnostensko-občanské družstvo. Pětipatrovou řadovou budovu č. o. 46 na Americké třídě navrhli v listopadu 1923 Josef a Václav Paškovi. Stavební práce provedl architekt Rudolf Pelc a jako celek byl objekt s klasickou sedlovou střechou dokončen v prosinci následujícího roku. Do přízemí, otevřeném do Americké třídy čtyřmi prosklenými výkladci, projektanti situovali obchody se zázemím, skladiště a kancelář, do vyšších podlaží pak nadstandardní dvoupokojové a třípokojové byty s kompletním příslušenstvím. Hlavní průčelí mělo být podle prvotních návrhů bohatě zdobeno ve stylu art deco. Na společné schůzce se však zástupci družstev a města dohodli na jednotném provedení fasád všech tří novostaveb i na odpovídajících výškových poměrech. Koncepci členění a úpravy uličních fasád celého bloku připravil architekt Hanuš Zápal, tehdy vrchní stavební rada. Strohé průčelí domu Živnostensko-občanského družstva je zvýrazněno ve druhém patře čtyřosým balkonem na krakorcích a s kovovým zábradlím, jinak je zdobí pouze jednoduchý elegantní geometrický dekor a štukové nápisy s informacemi o průběhu stavby.
Přibližně ve stejné době začalo na Anglickém nábřeží s výstavbou sousedního rohového činžovního domu č. o. 12 i družstvo Zádruha. Pod plány budovy jsou tentokrát podepsáni místní stavitelé Tomáš Dobrý a Antonín Kurel. Samotnou realizaci projektu Zádruha svěřila osvědčené firmě architekta Rudolfa Pelce. Pětipatrová novostavba se zaobleným nárožím, orientovaná hlavním vstupem směrem k Anglickému nábřeží, je vybudována na půdorysu nepravidelného písmene L. Zatímco přízemí, členěné v parteru obchodními výkladci, družstvo vyhradilo pro komerční účely, do dalších podlaží umístilo vždy po čtyřech dvoupokojových bytech s příslušenstvím. Oblé nároží budovy je akcentováno úzkým balkonem a kruhovou nástavbou nad hlavní římsou. I v tomto případě se nejdříve počítalo se zdobnějším pojetím fasády, Zápal je však záhy nahradil střídmým obloučkovým dekorem s motivem kruhů a půlkruhů. Plochu dále zvýrazňují mělké arkýře a lizény, umocňující vertikalitu stavby.
Lidové bytové a stavební družstvo zahájilo stavební práce pod dozorem architekta Karla Bubly až v prosinci 1923. Budovu se však díky modernímu konstrukčnímu řešení – železobetonovému vyzdívanému skeletu – podařilo dokončit během jednoho roku. Dům č. o. 44 byl navržen tak, aby na exponovaném místě vytvořil výraznou dominantu a pohledově uzavřel dnešní Americkou ulici před Wilsonovým mostem. Díky práci architektů Karla Bubly a Hanuše Zápala se tedy naplnila představa městských radních o reprezentativním zastavění bývalého hospodářského dvora. Půdorys tzv. Mrakodrapu, v polovině dvacátých let s osmi podlažími nejvyšší obytné stavby ve městě, je rozdělený do dvou částí. Jemně zakřivené křídlo směrem do Prokopovy třídy kopíruje uliční stopu původní zástavby. Zhruba uprostřed se nachází hlavní vstup do domu, nad nímž byla v roce 1967 osazena busta Josefa Skupy od sochaře Jiřího Hanzálka. Směrem do dvora vystupuje z hlavního objemu půlkruhové točité schodiště a obdélná dvoupatrová přístavba. Nárožní sedmipatrovou část, členěnou v průčelích trojbokými arkýři propojenými ve druhém patře balkonem, ukončují v úrovni osmého patra obloukové arkády a dvě pavilonové nástavby s hodinami, završené železobetonovými korunami. Šestipodlažní křídlo do Americké třídy rozděluje nad pátým patrem výrazná korunní římsa, která volně navazuje na římsy obou sousedních domů. Střecha s půlkruhovými vikýři sice při pohledu z ulice navozuje dojem mansardy, celý dům má však z větší části plochou střechu.
Do přízemí autor projektu soustředil obvyklé komerční provozy, do vyšších podlaží navrhl 32 bytů různé velikosti, od jednopokojových až po čtyřpokojové. Celou fasádu Mrakodrapu opatřil Hanuš Zápal stejně jako u sousedních domů pouze uměřeným obloučkovým dekorem a lizénami, které decentně poukazují na železobetonovou konstrukci stavby. Zdobné detaily na průčelích byly původně barevně odlišeny; v devadesátých letech minulého století však bohužel celý blok získal nevhodnou stříkanou šedou břízolitovou omítku, která kontrast světlých a barevných ploch zcela potlačila. I přesto byl soubor družstevních domů U Trojdohody v roce 1994 prohlášen za kulturní památku.
AK
Lidové stavební a bytové družstvo, Živnostensko-občanské stavební a bytové družstvo pro Plzeň a okolí, Obecně prospěšné stavební a bytové družstvo Zádruha
Nemovitá kulturní památka s číslem rejstříku ÚSKP 12876/4-4914.