Rozlehlý školní komplex s vloženou filiálkou Národní banky československé se rozprostírá ve východní části nynějšího náměstí T. G. Masaryka. Díky velkorysému dimenzování celého projektu i kvůli své roli v urbanistické struktuře Plzně se stal jedním z nejdůležitějších stavebních počinů městské správy na území dnešního Jižního Předměstí v prvních dekádách 20. století. Proces plánování a realizace zčásti symetrického celku si vyžádal mimořádně dlouhý čas – probíhal v několika etapách více než dvě desítky let. Původní koncept prošel během tohoto období řadou úprav a změn. Hlavním důvodem jeho vzniku přitom byla naléhavá potřeba nových prostor pro plzeňské střední školy, jejichž počet po roce 1900 setrvale rostl. Jednou z nich byla i soukromá obchodní škola přenesená do města z Ústí nad Labem v roce 1886 jejím zakladatelem Aloisem Kotěrou, otcem pionýra české architektonické moderny Jana Kotěry. Alois Kotěra v čele ústavu setrval až do roku 1907, kdy se vedení obměnilo; poté následovaly změny, které zahrnovaly také brzké stěhování ústavu.
V roce 1908 začalo město plánovat stavbu rozsáhlého souboru dvou školních budov, kde by své nové sídlo našla i obchodní akademie (již o rok později zastupitelstvo dospělo k tomu, že zde mají být školy tři). S plánem na zastavění Radeckého náměstí, jak se místo původně nazývalo, byl nejprve osloven plzeňský architekt Josef Farkač a následně i stavitel František Auer. Přestože vzniklo hned několik variant, město je dále nerozvíjelo a navázalo spolupráci se dvěma známými tvůrci působícími v Praze, avšak spjatými i s Plzní – Aloisem Čenským, autorem návrhu budovy Měšťanské besedy vystavěné v letech 1900–1901, a Ladislavem Skřivánkem, podle jehož projektu se v letech 1904–1906 realizovalo sídlo Obchodní a živnostenské komory v Plzni a který v roce 1906 zvítězil v soutěži na řešení objektu České průmyslové školy (C3–1585; stavba byla provedena v letech 1915–1920). Ačkoli oba architekti navrhli komplex jako souvislý blok, Čenský jej koncipoval jako symetrický a uzavřený, zatímco Skřivánek jej pojal asymetricky a promítl do něj inspiraci barokem. Život všech tří institucí se u první i druhé varianty protínal ve společné kapli.
Navzdory tomu, že v souboji dvou zmíněných osobností uspělo konzervativnější řešení Čenského, vítězný architekt nakonec v práci dále nepokračoval. V roce 1910 byl totiž vypracováním projektu pod vedením Františka Auera pověřen Hanuš Zápal, který v tomto roce rozšířil řady Městského stavebního úřadu jako zatímní inženýr-praktikant. S pomocí Václava Beneše a Otakara Gschwinda pak do první poloviny následujícího roku připravil podrobné podklady nutné pro započetí stavby. Na stavebním úřadě pak setrval až do roku 1931 a podepsal se pod návrhy řady významných objektů realizovaných městem.
Hanuš Zápal v projektu uplatnil hned několik prvků z návrhů obou známějších architektů. Po vzoru Čenského navrhl soubor jako osově souměrný, bližší mu ovšem bylo hmotové řešení i estetika Skřivánkova. Novinkou bylo vypuštění východního křídla; díky tomu se blok otevřel a současně se snížily i odhadované náklady. Zápal tak čtyřpodlažním objemem na půdorysu tvaru U, k němuž přisadil dvě krátká kolmá třípodlažní ramena, rozdělil náměstí na dva veřejné prostory – jeden při dnešní Klatovské (tehdy Ferdinandově) třídě a druhý podél Petákovy ulice. Středový rizalit s kaplí orientovaný k Ferdinandově třídě měl skrývat dvě tělocvičny, obchodní akademie v jižní partii komplexu zase zahrnovala místnosti určené výstavám. Přestože se celý komplex v projektu vyznačoval klasicizujícím tvaroslovím, školy v něm působící měly fungovat ryze moderně a účelně. Kromě rozměrných oken, která měla zajistit dostatek přirozeného osvětlení, o tom svědčí i rozmístění tříd, kabinetů a nutného zázemí včetně vhodné orientace ke světovým stranám. Pokrokový charakter školy dokládá i vybavení budovy laboratořemi, ústředním topením či elektrickým a plynovým osvětlením.
Zdůraznit význam objektu a zajistit jeho elegantní působení mělo napomoci Zápalem prosazované uplatnění umělého kamene, který ale dodavatel nahradil levnější kombinací břízolitu a štukových dekorací. Přízemí, oddělené od nadzemních pater římsou, zdobila horizontálně dělená bosáž, která se dále objevuje i na lizénách. Stylový vývoj a prolínající se vlivy v Zápalově díle pak ilustruje kontrast historizujících prvků reliéfní výzdoby na fasádě a hlavních portálů u Ferdinandovy třídy, které architekt pojednal jako geometrizované objemy odkazující na kotěrovskou modernu.
Ke stavbě komplexu přikročila v roce 1912 stavitelská společnost Josefa Kotka. Jako první byla následujícího roku dokončena budova Obchodní akademie (kromě ní nové prostory užívala i dívčí obchodní škola a pokračovací škola). K doplnění souboru o kapli, lyceum a měšťanskou školu však už před vypuknutím první světové války nedošlo. Důvodem pro přerušení prací přitom byla i nejasná vize využití dalších prostor, které postrádala řada škol s nevyhovujícím zázemím. Až mezi lety 1929 a 1931 vznikla na místě plánovaného lycea a společných prostor pobočka Národní banky československé. Místo Zápala, který se na stavbě od roku 1913 již nepodílel, je pod návrhem další etapy podepsán architekt František Šrámek. Komplex díky tomu získal reprezentativní symetrické průčelí směrem ke Klatovské třídě, na němž se uplatnila reliéfní a sochařská výzdoba z dílny umělců Vojtěcha Šípa, Otokara Waltera a Ladislava Kofránka.
Budova obecné a měšťanské školy, orientovaná vstupním průčelím do Petákovy ulice, pak v severovýchodní partii náměstí vznikla v letech 1932–1934 na základě projektu Jaroslava Čady a Vladimíra Weingärtnera. Navzdory modernějšímu formálnímu pojetí byl celek stále věrný původnímu konceptu Hanuše Zápala. Kompozici celého náměstí doplnil v letech 1927–1928 pomník Národního osvobození autorů Karla Kotrby, Jaroslava Hrušky a Bohumila Píchy. Dílo bylo roku 1953 z ideologických důvodů odstraněno a jeho replika byla na původní místo osazena v devadesátých letech minulého století.
Soubor škol na Masarykově náměstí, dodnes velmi dobře zachovaný, stál na počátku řady Zápalových realizací tohoto druhu. Architekt, který se žádnému jinému typu staveb takto soustavně nevěnoval, v roce dokončení budovy Obchodní akademie vypracoval studii budovy obecných škol na Karlově, kterou posléze rozpracoval a upravil Josef Farkač. Na návrh obecných škol Zápal navázal projekty Masarykovy školy (1919–1923), Vyšší hospodářské školy (C8–517, 1923–1924, dnes Pavlovův pavilon Lékařské fakulty UK v Plzni), Benešovy školy (C5–1692, 1923–1926), Masarykovy obecné školy (1930–1931, dnešní Bolevecká základní škola) či budovy Občanských škol Luďka Pika (1930–1932, nyní Gymnázium Luďka Pika). Všechny tyto objekty dobře dokládají vývoj Zápalova přemýšlení o tomto typologickém druhu i jeho posuny na poli stylů od klasicizující moderny po funkcionalismus.
KC
město Plzeň a Národní banka Československá
Budova Obchodní akademie je nemovitou kulturní památkou s číslem rejstříku ÚSKP: 100323.