Obchodní a činžovní dům Weiner se zubní ordinací Samuela Teichnera a bytem Pavla a Lili Weinerových
1929–1931 / 1. pol. 30. let 20. stol.

Ve dvacátých letech minulého století zaměstnala odbornou obec v Plzni živá diskuse nad stavebním záměrem manželů Růženy a Karla Weinerových. Weinerovi, obchodníci s koženým zbožím, v roce 1923 zakoupili renesanční dům na náměstí Republiky, aby jej nahradili moderním obchodním a činžovním domem. Návrh šestipodlažní stavby s pasáží a dvorním traktem zpracoval architekt Vilém Beer (autor několika dalších meziválečných staveb v západočeské metropoli). Projekt, který předznamenával výrazný zásah do historického prostoru hlavního plzeňského náměstí, vyvolal nevoli u místních památkářů i členů Klubu za starou Prahu. Vilém Beer byl proto nucen vytvořit řadu alternativních návrhů průčelí; stále však zachovával šestipodlažní výšku stavby. Tu ale městský úřad nepovolil.

Investoři se tedy rozhodli od takto vysoké hmoty upustit a angažovali známého plzeňského architekta Bohumila Chvojku, aby navrhl další varianty průčelí domu. Chvojka nyní už jen pětipodlažní budovu opatřil moderním pláštěm, jehož římsy respektují členění renesanční fasády sousedního objektu, a zakončil jej štítem, jehož tvar se blíží historickým domům v této části náměstí. Chvojkovy návrhy průčelí, z nichž ten poslední je datován rokem 1931, svědčí o jeho mimořádném výtvarném talentu a zálibě v malířství. V přízemí architekt rozčlenil fasádu rozměrnými zaoblenými výkladci obchodů, na ploše dalších dvou podlaží, prolomené původně čtyřdílnými zapuštěnými okny, uplatnil obklad z leštěné žuly. Třetí patro oddělil římsou a rytmizoval je řadou menších dvojdílných oken a podobně postupoval i u posledního podlaží, zakončeného trojúhelným tympanonem.

Se stavbou bylo po všech peripetiích započato roku 1929, kdy byl demolován původní objekt. Ačkoliv pod realizovanou podobou průčelí je podepsán Bohumil Chvojka, provozní a dispoziční řešení nové budovy odpovídalo Beerovu návrhu. V suterénu se nacházel velký sál restaurace s přilehlou občerstvovací místností, šatnou a technickým zázemím, stejně jako několik skladů. V přízemí, určeném obchodu, byly dvě velké prodejny (jednu z nich provozovali Weinerovi) s výkladci do ulice. První patro, spojené s jednou z provozoven v přízemí, sloužilo rovněž obchodu. Ve druhém patře byla situována ordinace zubního lékaře, na jejímž zařízení se podílel Adolf Loos. Do třetího a čtvrtého patra, přístupného buď osobním výtahem, nebo přes centrální schodiště obložené mramorem, Vilém Beer navrhl po dvou velkorysých bytech. Do podkroví umístil prádelnu a společnou terasu. Pro bydlení byl určen také dvorní pětipodlažní trakt, pouze přízemí bylo zařízeno jako nebytové prostory s dílnou. Na základě přání památkového úřadu byl kamenný portál původní renesanční stavby osazen i v novém objektu – konkrétně v obchodní pasáži.

Podrobnější zmínku je nutné věnovat zmíněné zubní ordinaci Samuela Teichnera. Dochovaný náčrtek půdorysu interiéru podle Adolfa Loose pochází nejspíše z ruky jeho spolupracovníka Norberta Kriegera. Prostor byl řešen osově – mezi dvě ordinace s okny obrácenými do náměstí autor vložil čekárnu se sedačkou potaženou bílou kůží a dřevěným mahagonovým obkladem s vestavěnými policemi. Čekárnu zdobily kresby od Teichnerových pacientů. Dvojici ordinací, čekárnu, zubní laboratoř, šatny a sociální zázemí v tomto podlaží doplňovala ještě odpočinková místnost lékaře. Pokoj, orientovaný do atria, byl zařízen v pestrých barvách (červené, modré, zelené a žluté), jimiž byl nalakován volný sedací mobiliář i vestavěná skříň. Prostor, v němž v sedmdesátých letech sídlila Státní potravinářská kontrola, dnes slouží jako byt. Z původního zařízení interiéru se dochovala pouze část táflování a vestavěná skříň.  

Nad Teichnerovou ordinací se nacházel byt navržený v roce 1933 pravděpodobně Norbertem Kreiegerem či Heinrichem Kulkou pro syna majitelů domu Pavla Weinera a Lili Löblovou, kteří byli téhož roku oddáni a po sňatku se přestěhovali do domu na náměstí Republiky. Autor návrhu po Loosově způsobu propojil obytný pokoj s jídelnou velkým průchodem a osovou symetrii zachoval i v zařízení, když proti vstupu v jídelně umístil bufet a nad něj velké zrcadlo. Obě místnosti byly opatřené dřevěným obkladem; v obývacím pokoji nechyběla pohovka situovaná mezi dvě vestavěné skříně, okna kryly rošty potažené textilií, zakrývající rušivou nesouměrnost. Vestavěnými skříněmi byla vybavena také ložnice. V bytě se uplatnily i typicky loosovské výrazné barvy – nábytek v dětském pokoji orientovaném do atria byl mořený modře, zařízení kuchyně se neslo v červených odstínech.

Podobně jako řada Plzeňanů židovského původu i Pavel a Lili Weinerovi, Pavlovi rodiče a Samuel Teichner zahynuli během druhé světové války v koncentračních táborech. Po roce 1945 byl dům vrácen sestře Karla Weinera, na počátku šedesátých let byl však zestátněn. Interiér Weinerova bytu se dochoval v dobrém stavu do dnešních dob a roku 1991 byl prohlášen kulturní památkou. Přibližně do roku 2010 sloužila jeho část kancelářským účelům, od té doby se byt nevyužívá.

LV

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny