Městské lázně
1926–1932 / 1946–1953

Do roku 1931 mělo město Plzeň dostatek koupališť na řekách a rybnících, postrádalo však řádné lázně, v nichž by se obyvatelé mohli za přiměřenou cenu koupat po celý rok. Sezonní léčebné lázně v Lochotíně, stejně jako staré městské lázně, postavené v roce 1871 v sousedství dnešního „Mrakodrapu“ podle projektu Tomáše Kiliana, již nevyhovovaly potřebám ani rostoucímu počtu obyvatel v dynamicky se rozvíjející Plzni.

Stavbu nových, moderně vypravených očistných a léčebných lázní, o které se jednalo téměř třicet let a na jejíž řešení bylo vypsáno několik architektonických soutěží (zejména v letech 1905, 1911 a 1914), oddalovaly nejen finanční potíže, ale i první světová válka. S podporou okresu, městské spořitelny, Škodových závodů a Měšťanského pivovaru se stavba lázní nakonec mohla realizovat na přelomu dvacátých a třicátých let a veřejnosti se v první etapě poprvé otevřela roku 1931 (kompletně byla stavba dokončena v říjnu 1932). Novoklasicistní projekt lázní vypracoval v roce 1923 Ohmannův žák Bedřich Bendelmayer na základě návrhu, se kterým zvítězil v soutěži vypsané již roku 1914 pro pozemek na levém břehu Radbuzy u Wilsonova mostu. Po regulaci řeky byla pro stavbu zvolena jiná parcela na novém nábřeží a původní Bendelmayerův velkorysý plán, v němž se mimo jiné počítalo i s mohutnou věží, byl upraven.

Adaptace, kterou provedl plzeňský stavitel Ladislav Fiala, však respektovala původní novoklasicistní pojetí symetrické čelní fasády s monumentálním vstupním rizalitem s předsazenými iónskými sloupy a trojúhelným štítem. Toto tradiční uspořádání, umocněné uplatněním pásové rustiky v přízemí a vysokými sedlovými a mansardovými střechami, se sice z dnešního pohledu jeví jako anachronické, připomíná však dlouhou tradici lázeňství sahající až do dob antického Říma. Z hlediska velikosti a technické vybavenosti naopak lázně v celostátním měřítku vynikaly a ve své době byly považovány za nejmodernější v republice. Očistné lázně měly čtyři oddělení, a to sprchové, vanové, parní a plovárnu; léčebný ústav provozoval lázně slatinné, uhličité a medicinální, vodoléčbu i elektroléčbu. Jednotlivá oddělení byla seskupena kolem vestibulu tak, aby z něj byla přímo přístupná a každý návštěvník byl kontrolován z pokladny. Lázeňská plovárna se vbrzku stala oblíbeným místem široké veřejnosti i frekventovaným prostorem plavecké výuky. Jak uvádí Miloslav Krieger, „celé generace plzeňských dětí právě tady dosáhly zásadních pokroků v plavání; instruktážní kurzy pro školní děti a mládež tu byly pořádány pravidelně od roku 1937“.

K vážnému poškození budovy došlo v prosinci roku 1944 při bombardování Plzně. Poválečná rekonstrukce budově vtiskla současnou podobu. Její autor, architekt Václav Neckář, již neobnovil klasicizující sloupové průčelí a fasádu oprostil od přemíry dekoru. Na původní monumentalitu vstupní části architekt volně navázal uplatněním dvouramenného schodiště a nízkého portiku s masivními kamennými sloupy.

Od roku 1993, kdy byl v lázních ukončen provoz, budova chátrá; od listopadu 2012 se využívá jako paintballová aréna. Plzeňská architektonická kancelář Jana Soukupa však již v roce 2009 vypracovala studii rekonstrukce celého objektu, v níž se počítá s obnovou bazénového provozu, ale i s novým využitím části komplexu pro hoteliérské, kavárenské, obytné či parkovací účely.

AŠ

Stavebník

Památková ochrana

Literatura

Prameny