Hanuš Zápal

Hanuš Zápal, jeden z nejvýznamnějších architektů meziválečné Plzně, se narodil 7. února 1885 v Krašovicích (okres Plzeň-sever) v rodině venkovského učitele. Maturitu složil na reálce v Rakovníku a následně, v letech 1903–1909, studoval architekturu na České škole technické v Praze (dnes ČVUT) u profesorů Josefa Schulze a Jana Kouly. U profesora Kouly rovněž získával praxi již ke konci studií a krátce po jejich dokončení, což mu umožnilo podílet se na obnově plzeňské radnice. Právě toto období, jakkoliv krátké, velmi ovlivnilo Zápalův vztah k Plzni. Následně se Zápal u Antonína Balšánka podílel na přípravě plánů pro stavbu Obecního domu v Praze. Posledním, u koho na přelomu let 1909 a 1910 absolvoval Hanuš Zápal praxi, byl Bedřich Bendelmayer. V dubnu 1910 nastoupil mladý architekt na místo zatímního inženýra-praktikanta u Ing. Františka Auera na stavebním úřadě města Plzně. Po ročním zkušebním období byl 1. dubna 1911 jmenován definitivním inženýrem-praktikantem, díky tomu v Plzni získal také domovské právo. Do svého penzionování v roce 1931 zde později zastával funkci vrchního stavebního komisaře a technického rady.

První samostatnou prací Hanuše Zápala coby zaměstnance stavebního úřadu byl návrh komplexu tří školních budov na dnešním náměstí T. G. Masaryka (C1–1530). Podle jeho projektu byla nakonec v roce 1913 realizována pouze budova Obchodní akademie. Ačkoliv celkové řešení má blízko k wagnerovskému novoklasicismu (patrný je doznívající vliv A. Balšánka a J. Kouly), v detailech již Zápal uplatňuje prvky moderny. Kladné přijetí této budovy veřejností v podstatě udalo směr Zápalovy plzeňské tvorby – architektovi pak byly svěřovány projekty většiny důležitých veřejných budov, především škol, realizovaných ve dvacátých letech minulého století. Z pozice zaměstnance stavebního úřadu Zápal také ovlivnil architektonické řešení mnoha obytných domů vystavěných v letech 1919–1930, včetně specifických detailů.

V lednu 1923 byl Zápal městskou radou vyslán na studijní cestu po významných novostavbách krematorií v Německu a Švýcarsku a následně byl pověřen vypracováním architektonického návrhu nového krematoria na Ústředním hřbitově. Krematorium patří k Zápalovým nejpůsobivějším dílům; charakteristický je zejména kontrast jednoduchého řešení exteriéru a barokizujícího interiéru. V areálu hřbitova Zápal také ve spolupráci s významnými regionálními sochaři Vojtěchem Šípem a Otakarem Walterem navrhl několik náhrobků (například náhrobek Karla Klostermanna). V polovině dvacátých let minulého století se zhoršil Zápalův zdravotní stav natolik, že architekt požádal o převedení do výslužby. Nebylo mu však vyhověno, a tak se Zápal znovu ponořil do práce. Penzionován byl nakonec v červenci 1931, v době realizace funkcionalistického projektu Pikovy školy (dnes Gymnázium Luďka Pika) v Plzni-Doubravce, jejíž výstavbu ještě dozoroval. Jedná se patrně o jeho nejprogresivnější dílo. Zápal se však i po odchodu ze stavebního úřadu v rámci svých možností věnoval projektování, především v menších obcích na Plzeňsku.

Kromě projekční činnosti se Hanuš Zápal velmi aktivně zabýval také péčí o památky a osvětovou činností v této oblasti. Založil Spolek pro záchranu Mariánské Týnice, byl členem Kroužku přátel starožitností, podporoval Jednotu pro záchranu kostelíka U Ježíška a po druhé světové válce působil jako předseda odboru pro ochranu památek Národopisné společnosti v Plzni. Dozoroval restaurování historických náhrobků v chrámu sv. Bartoloměje, opravy rotundy sv. Petra a Pavla ve Starém Plzenci, obnovu kostela U Ježíška a opravy hradu Radyně. Inicioval také záchranu cenných historických portálů a jejich druhotné uplatnění v rámci souboru městských domů sociální péče, které projektoval.

Nejvýznamnější počin na poli památkové péče je však to, že se zasloužil o obnovu poutního místa v Mariánské Týnici, které se soustavně věnoval od počátku dvacátých do první poloviny padesátých let 20. století. Svými články, především o Mariánské Týnici a kostele ve Vejprnicích, přispíval také do vlastivědného časopisu Plzeňsko, který vycházel od roku 1919. Hanuš Zápal byl rovněž členem prvního výboru Spolku výtvarníků plzeňských, jenž vznikl na podzim 1919. Členem nového Sdružení západočeských výtvarných umělců, které se na základech Spolku utvořilo v roce 1925, se však již nestal. Poté co byla v první polovině padesátých let 20. století z politických důvodů zakázána činnost Jednotě pro záchranu Mariánské Týnice, odešel Zápal z Plzně a bydlel střídavě v Praze na Smíchově a v Lednici u Kralovic, kde také 28. listopadu 1964 zemřel. Pochován je v rodinné hrobce v Rakovníku. Jako ocenění tvorby svého významného architekta začala Plzeň od roku 2006 udělovat Cenu Hanuše Zápala za architektonický počin na území města Plzně.

Architektonické návrhy Hanuše Zápala se vyznačují nebývalým citem pro harmonické začlenění novostavby do městského organismu, urbanistická řešení zahrnovala rovněž parkové úpravy bezprostředního okolí, čímž spoluutvářela dominantní veřejné prostory. Kultivoval tak prostředí Plzně i obcí Plzeňska. Neváhal svůj styl přizpůsobit okolní zástavbě, proto je mu často vyčítán nedostatek invence a jistá akademičnost, je to však spíše nepochopení jeho tvorby. Zápalovy stavby jsou charakteristické promyšleným hmotovým a dispozičním řešením a velkým smyslem pro detail. Ve své tvorbě první poloviny dvacátých let minulého století Zápal uplatňuje prvky klasicizující moderny, kubismu a posléze národního stylu (strmé střechy, trojúhelníkové a půlobloukové vikýře, výrazné dvoubarevné fasády, vysoký řád, obloučkový dekor, v interiérech kazetové stropy). Ve druhé polovině dvacátých let začíná používat puristické formy a směřuje k funkcionalismu. Tato tendence se nejzřetelněji projevila u budovy Pikovy školy v Plzni, která se vyznačuje maximálním zjednodušením hmoty, pásovými okny s bohatým prosklením či hladkými fasádami. I v této době se však Zápal vrací k tradičnímu, konzervativnímu pojetí stavby (tak jako u reprezentativní vily Měšťanského pivovaru v Plzni).

AP

1924
Kostincova turistická chata, Krkavec u Plzně

1925
Odborná škola hospodářská, Ústí nad Orlicí

1926
Škola pro lesní hajné, Domažlice

1927
Masarykova vyšší státní hospodářská škola, Opava

1929
Sanatorium Haléřového spolku dělníků Škodových závodů, Janov u Mirošova

1931
Školy, Horní Bříza, Kaznějov, Železná Ruda

1934
Českobratrský kostel, Kralovice
Masarykova škola, Plasy

1945
Návrh českobratrského kostela, Přeštice

1953
Hasičský dům, Kralovice