František Sammer

Datum narození: 27. 10. 1907 Plzeň

Datum úmrtí: 18. 10. 1973 Plzeň

Životopis architekta

Architekt a urbanista mezinárodního významu František Sammer se narodil 27. března 1907 v Plzni do rodiny obchodníka Jana Sammera. Maturitu složil na odborné škole stavitelské při České státní průmyslové škole v Plzni, kde mezi jeho pedagogy patřil například architekt Karel Lhota. Již během středoškolského studia absolvoval několik letních praxí u stavitelských společností v Hořovicích a v Praze. Souběžně se studiem na Českém vysokém učení technickém v Praze v akademickém roce 1927–1928 pracoval u stavebních firem Vojtěcha Krcha či Josefa Záruby-Pfeffermanna v Praze. Po roce studia absolvoval osmnáctiměsíční vojenskou službu, a po návratu pracoval jako dílovedoucí na stavbě silnic v pražském podniku architekta Václava Kratochvíla. Posléze se rozhodl pro praxi v zahraničí a v roce 1931 zamířil k jednomu ze zakladatelů moderní architektury – k Le Corbusierovi do Paříže. Odjížděl tam zřejmě s doporučením od mladého plzeňského architekta Čestmíra Rypla, jenž u Le Corbusiera předtím pracoval.

S Le Corbusierem tehdy vedl ateliér jeho bratranec Pierre Jeanneret a za návrhy interiérů byla zodpovědná designérka Charlotte Perriand. V úzkém kontaktu s předními osobnostmi moderního hnutí zde Sammer pracoval plné dva roky v letech 1931–1933. Po jistou dobu byl jediným praktikantem, jenž v ateliéru dostával měsíční plat. Le Corbusier s Jeanneretem mu také svěřovali zodpovědné úkoly; Sammer například dohlížel na realizaci velkých staveb v Paříži z počátku třicátých let – švýcarského pavilonu v univerzitním městě, budovu Armády spásy nebo činžovní dům v rue Nungesser-et-Coli. Vyjma praktických zkušeností zde získal i ideový základ svého chápání architektury a mezinárodní okruh přátel, kteří pro něj byli podstatní až do konce života. Sammer je proto jedním z mála českých architektů, jehož lze označit za Le Corbusierova žáka.

V roce 1933 odešel Sammer do Moskvy, kde na Le Corbusierovo doporučení získal zaměstnání v kanceláři Nikolaje Kolliho, bývalého asistenta z pařížského ateliéru. Vedle řady dalších projektů – například stanice metra Kirovskaja, dnes Čistyje Prudy – s Kollim dozoroval stavbu Centrosojuzu, jediné stavby realizované na území Sovětského svazu podle Le Corbusierova návrhu. V roce 1936 Sammer od Kolliho odešel do kanceláře Narkomzdravu, kterou vedli Mojsej Ginzburg a bratři Vesninové. Zde Sammer pracoval na projektech sanatorií v Gagře a velkého Ordžonikidzeho sanatoria v Kislovodsku, kde tehdy působili i čeští architekti Josef Špalek a Jaromír Krejcar. V roce 1937 Sammer urychleně opustil Sovětský svaz a nastoupil do kanceláře architekta českého původu Antonína Raymonda v Tokiu, aby zde pracoval na velké zakázce pro ášram duchovního vůdce Šrí Aurobinda v Indii – noclehárně zvané Golconde. Od roku 1938 Sammer osobně dohlížel na realizaci této stavby podle Raymondova návrhu v indickém Puduččéri (Pondicherry) až do chvíle, kdy v roce 1942 v Indii narukoval do britské armády a odešel bojovat do tvrdých podmínek na území dnešní Barmy, Malajsie a Bangladéše.

Z války vyvázl s těžkým zraněním a úbytkem sil. Patrně i proto se v roce 1947 vrátil do Československa, a to navzdory řadě pracovních nabídek z celého světa. Nová kapitola v Sammerově životě se pojí zejména s jeho činností v rodné Plzni. Hned po návratu začal pracovat se svým přítelem Jindřichem Krisem na návrhu směrného plánu Plzně, nejprve jako soukromá osoba, a vzápětí v rámci plzeňského Stavoprojektu, jenž spoluzakládal v roce 1948 s Jaroslavem Hausnerem. Radikální návrh sídla řešeného dle funkčních ploch (průmyslové, obytné, volné, správní, komunikační) přišel s vizí moderní podoby nového krajského a univerzitního města, jímž se Plzeň stala po roce 1948. Součástí projektu bylo i řešení první etapy výstavby obytné čtvrti Slovany a sídliště ve Skvrňanech.

Dvě své nejvýznamnější poválečné realizace Sammer navrhl už během prvních let svého působení ve Stavoprojektu. Tzv. Superblok z první fáze výstavby sídliště Slovany se řadí mezi nejkvalitnější a výtvarně nejzdařilejší příklady socialistického realismu u nás. Kompaktní soubor čtyř- až pětipodlažních domů propojených průchody a pěší zónou zdobí novorenesanční motivy fasád. Na projektu komplexu v území vymezeném Slovanskou alejí a Francouzskou třídou spolupracovali další tvůrci včetně Otakara Gschwinda, Sammerova švagra. Přírodní divadlo – amfiteátr v Plzni-Lochotíně z let 1951–1961, Sammer vyprojektoval společně s architektem Stanislavem Sudou.

Ve Stavoprojektu pracoval Sammer pouhých šest let. V letech 1954–1957 působil v Plzni jako hlavní architekt ve Vojenském projektovém ústavu, další tři roky pracoval pro Generálního investora bytové výstavby, mezi roky 1960 a 1963 na odboru výstavby Městského národního výboru a v letech 1963–1965 na Vysoké škole strojní a elektrotechnické. Od roku 1965 působil v Útvaru hlavního architekta města Plzně, kde se mohl opět více věnovat projektování, zejména v oblasti urbanismu. Souběžně byl činný jako pedagog, konzultoval studentské práce v oboru urbanismu a oponoval řadu disertačních prací studentů, kteří přijeli studovat do Československa ze zahraničí.

Po celou dobu od roku 1948 se Sammer potýkal s perzekucemi a nelibostí komunistického režimu, který jej sledoval kvůli jeho meziválečné kariéře, vazbě na západní země a důstojnické hodnosti v britské armádě. Sammerův význam dokládají zejména projekty, na kterých spolupracoval se světově uznávanými architekty Le Corbusierem, Nikolajem Kollim, Mojsejem Ginsburgem či Antonínem Raymondem v době mezi dvěma světovými válkami, ale i jeho poválečná činnost v Plzni. V českém prostředí byl Sammer dlouho známý zejména jako „nejaktivnější propagátor konzervativní architektury socialistického realismu v Plzni“, ačkoliv se se zdobným tvaroslovím státem diktovaného stylu neidentifikoval a v dalších letech se realizoval zejména v urbanistickém plánování. Přestože návrh směrného plánu, který Sammer připravil s Jindřichem Krisem, se nerealizoval, zásadně ovlivnil plánování Plzně u dalších generací architektů. Stal se východiskem i pro tým vedený architektem Zbyňkem Tichým a Miloslavem Sýkorou, který v první polovině šedesátých let vypracoval směrný územní plán města.

František Sammer zemřel v roce 1973 v důsledku onemocnění spojených s válečným zraněním. Je pohřben v Letařovicích u Českého Dubu v hrobě, na němž není uvedeno jeho jméno.
 

MH

Výběr z dalšího díla

Směrný územní plán města Plzně, výchozí koncepce z let 1947–1949 

Prameny

  • Martina Koukalová, Slovany – Východní Předměstí, http://www.panelaci.cz/sidliste/plzensky-kraj/plzen-slovany-vychodni-predmesti, vyhledáno 5. 2. 2023.
  • Daniela Slepičková, Architekt František Sammer a jeho význam pro Plzeň (nepublikovaná bakalářská práce), Fakulta pedagogická, Katedra historie, Západočeská univerzita v Plzni, Plzeň 2019.