Vít Obrtel

Všestranný tvůrce Vít Obrtel patřil ve dvacátých a třicátých letech minulého století mezi nejvýznamnější osobnosti české avantgardní scény. Jeho aktivity se neomezovaly pouze na architekturu, věnoval se také scénografii, nábytkovému designu, poezii, knižní grafice a typografii. Byl členem Svazu moderní kultury Devětsil a skupiny ARDEV (Architekti Dvětsilu), Spolku výtvarných umělců Mánes, Klubu architektů či Svazu socialistických architektů. Ve třicátých letech vydával spolu s Františkem Hrubínem a Františkem Halasem jeden z nejkvalitnějších soudobých kulturních magazínů Kvart a prostřednictvím svých odborných esejí uveřejňovaných na stranách Kvartu i mnoha jiných periodik se významnou měrou podílel na formování meziválečného architektonického diskurzu.

Vít Obrtel se narodil v roce 1901 v Olomouci, kde také prožil své dětství a začal studovat na tamější reálce; v roce 1918 však již maturoval v Praze. Poté nastoupil na Fakultu architektury a pozemního stavitelství ČVUT v Praze k profesorům Antonínu Engelovi a Rudolfu Kříženeckému. Již v průběhu studia vypracoval několik návrhů, které předznamenaly jeho další puristickou tvorbu. U starších pedagogů se však nesetkal s velkým pochopením. Sympatie k architektuře očištěné od plošně dekorativních prvků však rezonovala i mezi dalšími studenty. Obrtel tak začal úvahy o možnostech extrahování čistých architektonických forem rozvíjet s Jaroslavem Fragnerem, Evženem Linhartem a Karlem Honzíkem, s nimiž později založil neformální skupinu Puristická čtyřka. Po dokončení studia strávil rok na stipendijním pobytu v Paříži, kde se seznámil například s Theem van Doesburgem nebo Adolfem Loosem.

Čtveřice své práce poprvé prezentovala ještě během studia na výstavě Spolku posluchačů architektury v roce 1921. O rok později otiskla jejich práce revue Stavba. Obrtel, Fragner, Linhart a Honzík ve svých návrzích dospěli k formulaci puristické architektury jako jednoduché kompozice kubických a cylindrických objemů bez dekorativních prvků, jejichž estetickou funkci přebírají symetricky i asymetricky umístěné balkony, terasy, arkýře nebo rizality doplněné propracovanou hrou vlastních a vržených stínů.

Přestože po vstupu do Devětsilu v roce 1923 byly Obrtelovy návrhy ovlivněny obdivem k inženýrským dílům, který byl rozšířen mezi architekty uvnitř této skupiny, nikdy nepřistoupil k dogmatickému vnímání nadřazenosti funkce nad ostatními složkami architektury. Námětem celé jeho tvorby se stala snaha o nalezení harmonie mezi funkčností objektivní (technickou, vědeckou) a subjektivní (uměleckou, psychologickou). Již brzy po vstupu do Devětsilu Obrtel zahájil celoživotní polemiku s hlavním českým teoretikem vědeckého funkcionalismu Karlem Teigem. Vytýkal mu nejen nedostatečné zohlednění skutečných potřeb člověka, ale silně kritizoval také jeho prosazování ideálu „dokonalé uniformity“, proti němuž formuloval ideál “komfortu náhod“ a „komfortu fakt a pocitů.“

Po praxi v soukromém ateliéru a práci pro hlavní město působil Vít Obrtel od roku 1927 ve stavebním oddělení Ministerstva pošt a telegrafů v Praze a Karlových Varech. V roce 1931 si založil v Praze vlastní ateliér. Přibližně v této době dospěl k vlastnímu stylu, který sám označoval jako „neokonstruktivismus“ či „empirický funkcionalismus“. Základy tomuto směru však architekt podle vlastního tvrzení položil již na počátku dvacátých let, kdy – ovlivněn organickými formami v díle Hugo Häringa a Hanse Scharouna – poprvé navrhl domy se zakřivenými a oblými stěnami. Ideály nového stylu se pokusil formulovat ve dvou nerealizovaných konceptech – „Funkcionální vile“ a „Vile na antický motiv“.

Od druhé poloviny třicátých let Vít Obrtel obesílal svými návrhy soutěže na nejrůznější nemocniční a ozdravná zařízení a postupně se na tento typ staveb specializoval. V průběhu druhé světové války byl krátce vězněn v Terezíně. Po převratu v roce 1948 spoluzakládal pražský Stavoprojekt, kde vedl ateliér zdravotnických staveb. Na počátku padesátých let byl vyšetřován Státní bezpečností pro své styky s Karlem Teigem a sympatie k trockismu; svou intervencí jej nakonec zachránil ředitel Stavoprojektu. Po Chruščovově odsouzení kultu J. V. Stalina v roce 1956 pak Obrtel opět vstoupil do komunistické strany. V rámci svého působení ve Stavoprojektu vypracoval v závěru padesátých let projekt své jediné plzeňské realizace – lochotínského areálu domova důchodců (C8–649), jehož tvarosloví zřetelně odkazovalo na meziválečný funkcionalismus.

V roce 1960 Obrtel díky svému dlouholetému zaměření na zdravotnické stavby spoluzakládal budoucí Zdravoprojekt. Projekční středisko vedl až do svého odchodu do důchodu v roce 1985. Mezitím, v roce 1968, získal titul zasloužilého umělce. Zemřel v červnu 1988 v Praze. Roku 2001 byla Vítu Obrtelovi in memoriam udělena Pocta České komory architektů.

MR