Oldřich Starý

Průkopník českého funkcionalismu, pražský architekt, teoretik a pedagog Oldřich Starý patří mezi nejvýraznější osobnosti české moderní architektury meziválečného období, které systematicky prosazovaly zásady „nové architektury“, čistotu a pravdivost forem a zejména přesvědčení, že architektura není uměním, nýbrž „vědecky podloženou kulturní prací“.

Oldřich Starý zahájil svou profesní dráhu v roce 1912 po absolvování architektury na České škole technické v Praze (dnešní ČVUT) u profesorů Josefa Schulze a Jana Kouly. V tomto roce nastoupil jako pedagog na Českou státní průmyslovou školu v Plzni (dnes SPŠ stavební Plzeň), pro niž mimo jiné navrhl interiérové úpravy sborovny a ředitelny. V Plzni působil do roku 1919, kdy byl přeložen na stejnou školu v Praze. Mezi jeho první projekční úkoly patřily tovární budovy v Ejpovicích a v Srbsku u Karlštejna, které – podobně jako jeho rané rodinné domy v Plzni-Lochotíně a v Blatné – ještě odrážely vliv secese. Nadměrnou zdobnost fasád však Starý poměrně záhy po ustavení nového demokratického státu v roce 1918 začal silně kritizovat. Za velmi problematický považoval mimo jiné tou dobou diskutovaný národní styl, jehož ikonická stavba – budova Legiobanky od Josefa Gočára – byla podle jeho názoru pouhým „ztělesněním chaosu doby“.

Radikální stanovisko Oldřicha Starého nejlépe ilustruje projekt nájemního domu v Praze-Dejvicích z roku 1923, jehož prostá hladká fasáda zajistila autorovi pověst průkopníka českého purismu. Již od roku 1922 Starý navíc působil jako předseda racionálně smýšlejícího Klubu architektů a jako redaktor časopisu Stavba. Do okruhu tvůrců kolem této funkcionalistické revue patřil mimo jiné Karel Teige, s nímž Starého pojilo nejen blízké přátelství, nýbrž také úsilí o potlačení uměleckého statusu architektury, o úplnou negaci estetiky.

Tyto snahy jsou dobře patrné ve Starého projektech vil v Brně a v Praze na Hanspaulce a na Babě z přelomu dvacátých a třicátých let, které odpovídaly corbusierovskému ideálu domu coby „stroje na bydlení“. V kontextu tvorby architekta Starého vyniká palácový dům na Národní třídě v Praze, který vyprojektoval roku 1936 pro Svaz československého díla, jehož předsedou byl od roku 1935.

Po druhé světové válce Oldřich Starý působil jako pedagog na ČVUT v Praze, redigoval časopis Architektura ČSR a věnoval se nadále i další publikační činnosti – zmiňme například známou knihu Československá architektura od nejstarší doby po současnost, sepsanou ve spolupráci s historičkou architektury Marií Benešovou roku 1965.

Oldřich Starý zemřel 3. listopadu 1971 v Praze.


AŠ

1916
Tovární budovy, Ejpovice

1916–1917
Areál Petzoldova lomu s osvětlovací věží, Srbsko u Karlštejna

před 1919
Rodinný dům, Klatovská třída, Plzeň (?)

1921–1922
Vila stavitele Jana Komance, Fügnerova 451, Blatná

1922–1923
Kolonie rodinných domků pro železniční dělníky a zaměstnance, Dvořákova–Nádražní 452–463, Blatná

1923–1924
Nájemní dům, Václavkova 18, Praha-Dejvice

1926–1931
Obytné domy pro státní zaměstnance, K Nemocnici 6–10, Kladno

1928
Výstavní rodinný dům na Výstavě soudobé kultury, Brno

1931
Vila, Za Hanspaulkou 15, Praha-Dejvice

1932
Vila Františka Heřmana, Na Babě 7, Praha-Dejvice
Vila s ateliérem Cyrila Boudy, Na Ostrohu 46, Praha-Dejvice
Vila Gustava Vaváčka, Na Ostrohu 52, Praha-Dejvice
Vila s ateliérem Ladislava Sutnara, Průhledová 2, Praha-Dejvice

1935
Vila, Nad Lomem 23, Praha-Braník

1936–1938
Obchodní a kancelářský dům s výstavní síní Svazu čs. díla, Národní 36, Praha – Nové Město

1938
Kancelářský dům, Charvátova 10 (s Františkem Zelenkou), Praha – Nové Město

1938–1939
Vila, Valčíkova 2, Praha-Libeň

1953–1954
Muzeum Klementa Gottwalda