Bohumil Hübschmann (Hypšman)

Mezi nejvýraznější osobnosti stavebního, ale i památkového, kulturního a společenského dění první poloviny 20. století u nás patří architekt, urbanista a horlivý zastánce staré Prahy Bohumil Hypšman, jehož tvorba je hluboce zakořeněna v tradici vídeňské Wagnerovy a Hoffmannovy moderny. (Hypšman do roku 1945 užíval německou podobu svého příjmení Hübschmann, kterou si počeštil po tragické smrti svého syna Aleše na samém závěru války.) 

Uměleckým, teoretickým i tvůrčím prostředím školy Otto Wagnera na Akademii výtvarných umění ve Vídni (1900–1904) Bohumil Hypšman, rodák z Nového Města pražského, prošel po absolutoriu pražské stavební průmyslové školy u Antonína Bráfy a krátké praxi v ateliéru Friedricha Ohmanna. Z Vídně nicméně sledoval i dění v Čechách a obesílal mnohé ideové soutěže, například na dostavbu Staroměstské radnice (1901), pro niž navrhl pozoruhodné řešení ještě v novogotickém pojetí, či na ústav choromyslných v Bohnicích, regulaci Malé Strany i na Obecní dům v Praze. Po návratu do Prahy v roce 1904 Hypšman nastoupil do architektonického ateliéru Quidona Bělského. Vlastní projekční kancelář, v níž se zaměřoval na projekty obytných a kancelářských budov i užitkových staveb, otevřel v roce 1906.

Přestože Hypšmanovy první projekty odrážely vlivy vídeňské secese, tvorby Jana Kotěry a později i vlivy geometrické moderny a dekorativismu, typickou polohou jeho staveb se stal střídmý neoklasicismus s jasným geometrickým rozvrhem fasád, konstrukční čistotou a dekorativní uměřeností. Hypšmanovou nejúspěšnější tvůrčí periodou byla dvacátá léta, v nichž mladá Československá republika hledala pro budovy svých institucí žádoucí monumentální, a přesto demokratický výraz. Těmto požadavkům na „státní architekturu“ vedle národního slohu skvěle vyhovoval právě wagnerovský neoklasicismus, prosazovaný Hypšmanem. V jeho duchu pak architekt navrhoval soutěžní plány na zastavění levého břehu Vltavy v Praze (Holešovice, Dejvice), ministerské budovy pro Petrské nábřeží či umístění parlamentu na Letné (s Antonínem Engelem).

Za nejvelkorysejší Hypšmanovu realizaci lze považovat komplex ministerských budov v Podskalí pod Emauzy (1924–1931). Autor jej koncipoval s respektem k areálu středověkého kláštera i ke gradaci terénu Nového Města, která doposud jako poslední odolávala schematickému zastavění nábřeží domovními bloky. Naproti tomu se ozývaly i kritické hlasy, jež Hypšmana označovaly za „jednoho z oněch architektů, kteří vnesli do stavby měst pro vývoj moderní architektury tak škodlivou myšlenku přizpůsobování duchu města; sentimentální, impresionistické nálady do architektury“.

Právě boj za zachování a obnovu staré Prahy je s osobností Bohumila Hypšmana – jednoho z nejaktivnějších členů Klubu Za starou Prahu – nerozlučně spjat, a to jak v oblasti teoretické, tak v praxi. Své teoretické, kritické a polemické statě nejčastěji publikoval v časopise Styl a ve Věstníku Klubu Za starou Prahu. Hypšman se rovněž angažoval ve Státní regulační komisi, SVU Mánes či ve Společnosti architektů, jejímž předsedou se stal (po Janu Kotěrovi a Josefu Gočárovi). Po druhé světové válce vyšly jeho knihy Nejnutnější bydlení (1946), Sto let staroměstského rynku a radnice (1946) a Obnova památné Prahy (1947).

Bohumil Hypšman zemřel 3. listopadu 1961 v Praze.

AŠ

1903–1905
Úpravy interiérů a průčelí hotelu Arcivévoda Štěpán (dnes součást hotelu Evropa), Václavské náměstí, Praha (v ateliéru Quidona Bělského; spolupráce s B. Bendelmayerem a J. Letzelem)

1906
Rodinný dům, Libocká 33, Praha – Dolní Liboc

1906–1907
Vila Aloise Balíka, Radniční 4, Mělník
Vila Marie Neumannové, Nová 3, Mělník

1908–1909
Rodinný dům Hugo Sieburgera, Pod Kaštany 18, Praha-Bubeneč

1909
Rodinný dům, Půlkruhová 42, Praha-Vokovice

1909–1911
Akciové mlýny, U Uranie 1037, Praha-Holešovice

1910
Vila Františka Valiny, Vodárenská 1, Mělník

1910–1911
Nájemní a spolkový dům židovského pohřebního bratrstva Chevra-Kadische, Široká 5–7, Praha-Josefov

1910–1912
Matějovského obchodní a kancelářský dům, Národní 19, Praha – Staré Město

1911
Nájemní dům, Jirečkova 4, Praha-Holešovice

1917–1922
Areál továren pro firmu Podhajný, Praha-Hostivař

1919
Nájemní dům, Kaprova 10, Praha-Josefov

1919–1922
Pekárna, silo a mlýn, U Továren 27, Praha-Holešovice

1920–1923
Nájemní dům, Dolnoměcholupská 15, Praha-Hostivař

1921–1922
Obecní činžovní dům, T. G. Masaryka 591, Litomyšl

1921–1925
Rodinný dům, V Nových domcích 36, Praha-Strašnice

1922–1923
Domy státních zaměstnanců, Tylova 6 / Teplická 3, Litoměřice

1923–1924
Elektrárna, Ervěnice

1923–1931
Ministerstvo zdravotnictví, Na Poříčním právu 1, Praha – Nové Město

1924
Nájemní domy, Vratislavova 22–28, Praha-Vyšehrad

1924–1925
Státní obytný dům, Vrchlického náměstí / Na Ovčíně 4, Rakovník

1924–1926
Nemocenská pojišťovna, Klimentská 11, Praha – Nové Město (s Františkem Roithem)

1924–1927
Rodinný dům, Holečkova 6, Praha-Smíchov

1924–1931
Ministerstvo sociální péče a zemského úřadu, Palackého náměstí 4, Praha – Nové Město

1925–1928
Rodinný dům malíře Alfonse Muchy, V Tišině 4, Praha-Bubeneč

1926–1927
Československá továrna na dusíkaté látky, Ostrava – Mariánské Hory
Vlastní rodinný dům, U Laboratoře 4, Praha-Střešovice

1928–1929
Nájemní dům, U Starého hřbitova 3, Praha-Josefov

1928–1930
Plodinová burza, Senovážné náměstí 29, Praha – Nové Město

1935
Měšťanská škola, V Sadech 560, Havlíčkův Brod

1940
Masarykova škola (dnes Jungmannovo gymnázium), Svojsíkova 1a, Litoměřice

1941
Kolonie nájemních domů zaměstnanců Volmanovy továrny, Prokopa Holého 14–24, Čelákovice