Městský ústřední hřbitov

(Plzeň 4) Plzeň Doubravka
GPS: 49.747513, 13.432896

Od konce 18. století, kdy císař Josef II. vydal zákaz pohřbívání uvnitř měst, využívali Plzeňané převážně předměstské hřbitovy u kostelů Všech svatých na Roudné a u sv. Mikuláše při dnešním Mikulášském náměstí. Oba byly v průběhu let rozšiřovány, přesto jejich kapacita v druhé polovině 19. století postupně přestávala stačit. V roce 1894 vydalo c. k. okresní hejtmanství rozhodnutí o uzavření dosud využívaných hřbitovů a zbudování nového dále za hranicemi města. S myšlenkou založení velkého centrálního hřbitova oslovila Plzeň okolní obce. Většina z nich ale měla vybudované vlastní hřbitovy, popřípadě využívaly hřbitov u doubraveckého kostela sv. Jiří. Připojilo se tak jen Hradiště a Židovská náboženská obec. Pro výstavbu byly vybrány pozemky podél hlavní silnice na Prahu, dnešní Rokycanské třídy. Židovský a křesťanský hřbitov byly navrženy jako samostatné na opačných stranách komunikace. Projekt vznikl pod vedením architekta Josefa Farkače, zaměstnance městských technických úřadů, který byl zároveň autorem většiny architektonických prvků na obou hřbitovech.

Židovský hřbitov, dokončený již v roce 1898, byl vybudován podél jižní hrany dnešní Rokycanské. Jedinou budovou v areálu byla menší obřadní síň. Podobně jako celý hřbitov byla postavena v historizujícím stylu s novorománskými a novogotickými prvky. S příchodem německých okupantů v roce 1939 byl hřbitov poničen, období války ale nakonec přečkal bez výraznějších škod. Po únoru 1948 přešel pod správu institucí socialistického státu. V následujících desetiletích byla údržba areálu stále více zanedbávána, a hřbitov tak postupně zarůstal a chátral. Výrazný zásah do jeho podoby přinesly v osmdesátých letech minulého století úpravy Rokycanské třídy. Kvůli plánovanému rozšíření došlo k demolici hřbitovní zdi i obřadní síně. Nová zeď byla postavena v devadesátých letech z betonových panelů.

Křesťanská část centrálního hřbitova vznikala v letech 1897–1902. V původní podobě byla založena na pravidelném souměrném půdorysu; později symetrii narušilo rozšíření areálu východním směrem. Průčelní hranu, směřující k hlavní silnici, tvoří z větší části podlouhlé objemy hřbitovních arkád, na které v místech vstupu navazují administrativní budovy. Mezi nimi bylo vytvořeno nádvoří s dvěma symetricky umístěnými branami. Závěr tohoto prostranství tvoří novorománská pohřební kaple sv. Václava, jejíž vysoká hranolová věž v hlavním průčelí dominuje celému hřbitovnímu areálu. Současná podoba hřbitova je výsledkem úprav z let 1907­–1908, kdy došlo k jeho výraznému rozšíření. Zatímco původní část byla symetricky rozvržena podle osy tvořené nádvořím a pohřební kaplí, uspořádání novější plochy vychází z jednoduché šachovnicové struktury. Mezi těmito dvěma oblastmi, které na sebe přímo nenavazují, vznikl prostor pro park.

V reakci na rozšíření pohřbívání žehem, které bylo uzákoněno v roce 1919, rok po vzniku demokratického Československa, město ve dvacátých letech minulého století rozhodlo o výstavbě vlastního krematoria s kolumbáriem. Konzervativní rakousko-uherská monarchie se silnou tradicí katolicismu výstavbu krematorií nepodporovala, proto v českých zemích vznikaly realizace tohoto typu až v období první republiky. Projekt budovy vypracoval v roce 1923 architekt Hanuš Zápal spolu se svým kolegou z technických úřadů inženýrem Karlem Werstadtem, pověřeným návrhem technologického zařízení.

V návrhu přilehlého urnového háje se výrazně projevilo Zápalova zaujetí konceptem lesního hřbitova, který namísto okázale zdobných náhrobků seřazených podél pravidelných cest využívá pietní atmosféry lesního prostředí s harmonicky včleněnými náhrobními kameny. Architekt se s ním seznámil na studijní cestě po německých a švýcarských hřbitovech. Urnový háj v Plzni proto zakomponoval do stávajícího lesíka na východním okraji areálu.

Kvůli rostoucímu zájmu plzeňské veřejnosti o pohřbívání žehem nechalo města již v letech 1932–1933 vystavět nové kolumbárium, tentokrát podle projektu Otakara Gschwinda, dalšího z architektů působících v městských technických úřadech. Vnitřní urnové nádvoří funkcionalistického objektu, odděleného od budovy krematoria železobetonovým plotem, je díky schodištím situovaným v krajních bodech ochozů propojené s urnovým hájem.

Městský ústřední hřbitov se stal místem posledního odpočinku řady významných osobností města – například spisovatele Karla Klostermanna či plzeňského purkmistra Václava Petáka, jejichž náhrobky navrhl Hanuš Zápal. Čestné hroby zde mají také Jiří Trnka, Josef Skupa, Augustin Němejc, Ladislav Sutnar, Gustav Habrman, Ladislav Lábek nebo Heliodor Píka – legionář, popravený roku 1949 po vykonstruovaném procesu v borské věznici.


MR

 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9