Štruncovy sady

(Plzeň) Plzeň Východní Předměstí
GPS: 49.7491600N, 13.3861289E

Štruncovy sady (původně Obcizna, V Cípu, Bockswiese či Pod Prachárnou, posléze Městský sad a Pecháčkovy sady) se rozprostírají na území vymezeném dnešní Tyršovou ulicí, okrajem „rozbité“ zástavby Rychtářky a řekami Radbuzou a Mží. Původně šlo o severovýchodní část ostrova, jehož jihozápadní partii zaujímala nejstarší zástavba Pražského Předměstí. Obě řeky totiž spojovalo rameno Mlýnské strouhy, která se vydělovala z Radbuzy před budovou nynějšího Západočeského muzea v Plzni a protékala severně dnešními Křižíkovými sady až k Rychtářce, kde se vlévala do Mže. Městská správa nechala strouhu zasypat v letech 1923–1926.

Území vklíněné mezi dvojici řek stékajících se v Berounku dříve sloužilo jako obecní pastvina. Po třicetileté válce se začala menší část pozemku při břehu Mže a Mlýnské strouhy užívat jako vojenské cvičiště (a přímo u soutoku Radbuzy a Mže také jako vojenské popraviště), pro jehož účely zde byla v roce 1781 zbudována barokní střelnice. Roku 1910 nahradila střelnici historizující budova C. a k. privilegovaného měšťanského spolku ostrostřeleckého, která v současnosti poskytuje zázemí Středisku volného času Radovánek. Péčí spolku byla také v říjnu 1913 nedaleko objektu instalována busta císaře a krále Františka Josefa I.

Větší část území získala v poslední čtvrtině 19. století funkci městských sadů. Jejich plánovitá výsadba, dokončená roku 1885, vznikla dle návrhu městského zahradníka Aloise Vašíčka. Tak jako v případě mnoha jiných veřejných ploch v Plzni ji realizovala Jednota pro zakládání sadů k okrášlení města Plzně. Městské sady, pojmenované po purkmistru Františku Pecháčkovi, byly roku 1904 vybrány pro pořádání První mezinárodní výstavy pro umění kuchařské a pohostinství, která stála na počátku tradice plzeňského výstavnictví. Kromě dřevěného hlavního paláce, inspirovaného Průmyslovým palácem na pražském Výstavišti, doplňovaly tehdejší areál také secesní objekt restaurace či egyptský pavilon. Všechny drobné stavby byly po skončení výstavy postupně demontovány.

Výrazný vliv na charakter a topografii území měla regulace obou řek. Rozsáhlé povodně v roce 1890 vedly o šest let později k přípravě projektu úpravy toku Mže od soutoku s Radbuzou k ústí Mlýnské strouhy. První regulační práce však byly v letech 1897–1898 provedeny na korytu Radbuzy, a to v místech, kde řeka odděluje sady od pivovarského areálu. Regulace Mže započala až v roce 1912.

První stavbou, která předurčila budoucí sportovně-rekreační využití oblasti, se stalo kluziště zbudované krasobruslařským odborem Krejcarového spolku při severní straně sadů na břehu Mže. Rozhodujícím impulzem pro rozvoj celého území se však stala výstavba reprezentativní sokolovny, která představuje patrně nejvýznamnější (a zároveň největší) příklad „sakrálního“ přístupu k tomuto typu staveb v domácí architektuře. Přestože záměr zbudovat v Plzni sokolovnu existoval již od založení sokolského spolku v Plzni roku 1862, teprve k roku 1887 se datuje idea umístit tuto budovu do Městských sadů. Roku 1893 započala realizace a tři roky nato byla výpravná novorenesanční stavba slavnostně otevřena. Před sokolovnou byla následně vztyčena socha Františka Palackého. Navzdory své velikosti přestala budova místní jednotě poměrně záhy stačit, a proto se začalo uvažovat o jejím rozšíření. V roce 1921 sokolovnu doplnil skromnější pavilon pro cvičení žactva a dorostu (C9–SP), po požáru v roce 1994 z větší části zdemolovaný.

Ve víceúčelové sportovní území se Štruncovy sady proměnily v padesátých letech minulého století. Kromě tenisových dvorců, hřišť pro volejbal, basketbal či házenou a rovněž střelnice, které byly situovány v severní a východní části území, zde byl vystavěn lehkoatletický stadion lemovaný zemními náspy s ochozy. Otevřel se roku 1955 u příležitosti krajské spartakiády, zkolaudován však byl až roku 1963. Ještě v druhé polovině padesátých let stadion oválného půdorysu na východní straně doplnila tradicionalistická Brána borců, prolomená do zemního valu v příčné ose stadionu, na západní pak krytá ocelová tribuna se zázemím. Již po svém zprovoznění se však novým domovem fotbalového klubu stal stadion ve Štruncových sadech. I to patrně přispělo ke vzniku lávky přes Mži, která poblíž soutoku propojila Štruncovy sady s původním fotbalovým areálem, situovaným v říční nivě mezi levým břehem Mže a Luční ulicí a dnes sloužícím coby mládežnické a tréninkové centrum, a sousední tenisové dvorce.

V sedmdesátých a osmdesátých letech jihozápadní část území a celé okolí ničivě zasáhla výstavba víceproudé komunikace směřující od křižovatky U Jána dále na západ. Součást západovýchodního „průtahu“ surově vstoupila do severovýchodního předpolí historického středu města, přerušila „tok“ původní zástavby od někdejších hradeb na Rychtářku (která byla z větší části zdemolována) a od středověkého centra odřízla Štruncovy sady. Za oběť jí padly i někdejší Otakarovy sady.

Přibližně půlstoletí po svém vzniku se změnil i stadion. Po první rekonstrukci v letech 2002–2003 následovala v roce 2011 razantní přestavba, která původně lehkoatletický, resp. víceúčelový stadion transformovala na ryze fotbalový stánek (atletický oddíl se v roce 2013 přesunul do nově postaveného atletického stadionu v Plzni-Skvrňanech). Z původních ochozů byla zachována pouze hlavní tribuna na západě. Běžecký ovál byl zrušen a hrací plocha, ze tří stran lemovaná novými krytými ochozy, se posunula o 18 metrů blíže hlavní tribuně. Kvůli zmenšení půdorysné plochy stadionu se Brána borců ocitla jako solitér vně sportoviště a v roce 2018 byla stržena.

V roce 2012 prošly veřejné prostory Štruncových sadů revitalizací. V jejím rámci vznikla nová sportoviště – hřiště pro plážový volejbal, skatepark a lezecká stěna –, byly zpřístupněny některé dosud uzavřené části, rekonstruovány cesty a osazen nový mobiliář. Sady a nádvoří pivovaru zároveň propojila nová lávka a umožnila tak přímé pěší spojení pivovarského komplexu se sokolským areálem, fotbalovým stadionem, budovou někdejšího ostrostřeleckého spolku a historickým jádrem města.


JČ – MK – PK

Prameny

  • Václava Volínová, TJ Sokol Plzeň v letech 1883–1923 (bakalářská práce), katedra historických věd Fakulty filozofické ZČU, Plzeň 2013, s. 17.
  • Rostislav Švácha, Desakralizace sokoloven (přednáška), Praha, 9. 1. 2014.
  • Mže, Útvar koncepce a rozvoje města Plzně, https://ukr.plzen.eu/cz/zivotni-prostredi/revitalizace-nabrezi-plzenskych-rek/mze/, vyhledáno 19. 2. 2018.
 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9C10