Mikulášské náměstí

(Plzeň) Plzeň Východní Předměstí
GPS: 49.739901, 13.388260

Mikulášské náměstí je jedním z center nejstarší části Východního (dříve Pražského) Předměstí, neoficiálně nazývané Petrohrad. Toto pojmenování získala čtvrť již na konci 19. století podle vyhlášeného hostince „U města Petrohradu“ na rohu Slovanské třídy a Sladkovského ulice. Název samotného náměstí se během let naopak několikrát měnil. V době svého vzniku neslo sice současný název Mikulášské, již roku 1918 bylo ale přejmenováno na Masarykovo, za protektorátu zpět na Mikulášské, po komunistickém převratu se stalo náměstím Odborářů. Své původní pojmenování získalo po roce 1989.

Náměstí se rozprostírá na půdorysu nepravidelného pětiúhelníku. Zaujímá plochu dvou domovních bloků, doplněnou o prostor při Slovanské třídě, která se vine podél krátké západní hrany náměstí. Ze severozápadní, severovýchodní a jihovýchodní strany prostranství vymezují okolní bloky činžovních domů, od jihozápadu Radyňská ulice. Rytmus blokové zástavby je dodržen i v uspořádání náměstí. Široký pás zpevněné plochy pro pěší, oddělující parkově upravenou část od prostoru s budovou Gymnázia Plzeň blíže Slovanské třídě, pokračuje v ose Houškovy ulice. Objekt gymnázia, který vznikl jako II. česká státní reálka v Plzni, se podélným průčelím obrací do středu náměstí a vyvažuje tak dominantní působení druhé monumentální školní budovy – dnešního Církevního gymnázia –, jejíž hlavní fasáda tvoří polovinu jižní hrany prostranství.

První historické zmínky o osídlení tohoto území pocházejí ze 14. století. Na počátku 15. století zde byl založen gotický kostel zasvěcený sv. Mikuláši, který na svém místě stojí dodnes. V blízkosti kostela byl nedlouho poté založen hřbitov, zpočátku využívaný pro pohřbívání chudiny a nekatolíků. Význam hřbitova vzrostl po josefínských reformách, které výslovně zakazovaly pohřbívání uvnitř městských hradeb. V 19. století jeho kapacita postupně přestávala stačit a na počátku 20. století byl definitivně uzavřen.

Obytná zástavba Petrohradu se začala intenzivně rozvíjet v posledních dvou desetiletích 19. století; bydlení si zde hledaly například rodiny dělníků z řady zdejších průmyslových podniků či zaměstnanců blízkého železničního nádraží. Tehdejší růst populace města a jeho plošná expanze přispěly k tomu, že v roce 1899 byl ve městě zahájen provoz tří jednokolejných tratí s pravidelným provozem elektrické dráhy. Jedna z linek na trase Skvrňany–Nepomucká projížděla i přes Mikulášské náměstí.

Stále rostoucí Plzeň musela řešit ještě jeden palčivý problém – nedostatek škol. Třídy byly přeplněné a žáci museli za výukou mnohdy docházet i několik kilometrů. Městská rada se proto rozhodla vybudovat novou obecnou chlapeckou a dívčí školu. Kvůli velkému počtu nových obyvatel Petrohradu zvolila pro její umístění právě Mikulášské náměstí. V soutěži zvítězil projekt Františka Auera, který navrhl monumentální novorenesanční budovu se souměrným průčelím členěným rizality zakončenými kupolovitou střechou. Obecná škola fungovala v budově až do osmdesátých let, poté zde krátce působila Městská pedagogicko-psychologická poradna a Vysoká škola strojní a elektrotechnická. Od roku 1992 v objektu sídlí Církevní gymnázium. Kromě školní budovy navrhl František Auer také parkovou úpravu náměstí. Základem kompozice byla dvouřadá lipová alej; v centrální části bývala vodní plocha, lemovaná okrasnými záhony.

Nedostatek obecných škol nebyl jediným kapacitním problémem plzeňského školství. Rostoucí průmyslové firmy potřebovaly stálý přísun technicky vzdělaných pracovníků, chyběl však dostatek reálek – středních škol se zaměřením na matematiku a přírodní vědy. V roce 1903 bylo proto rozhodnuto vybudovat na volném prostranství Mikulášského náměstí II. českou reálku. Autory výsledného návrhu byli architekti Ferdinand Havlíček a Rudolf Kříženecký. Debaty o přesném umístění a následná realizace se vlekly více než 10 let a škola byla slavnostně otevřena až v únoru 1914. Za protektorátu pak byla rychle se rozvíjející škola přeměněna na osmileté gymnázium, po válce na tzv. jedenáctiletku, resp. dvanáctiletku a roku 1969 opět na gymnázium. To zde sídlí dodnes.

Na konci čtyřicátých let minulého století probíhaly intenzivní přípravy nového územního plánu. Cílem bylo vybudovat ze zastaralé Plzně moderní metropoli odpovídající soudobým požadavkům. V rámci těchto změn měla mimo jiné zaniknout činžovní zástavba z 19. století, považovaná tehdy za bezcennou. Radikální změna se proto neměla vyhnout ani Petrohradu. Blokovou zástavbu měla nahradit abstraktní kompozice deskových domů obklopených zelení. Na realizace odvážných vizí však město nemělo dostatek financí, plány se proto s přibývajícími léty stávaly stále méně radikální a rozsáhlé demolice nakonec nebyly vůbec uskutečněny. V šedesátých a sedmdesátých letech bylo provedeno několik parkových úprav náměstí, načas zde byla umístěna socha Julia Fučíka. Od devadesátých let park postupně chátral. Poslední rekonstrukce proběhla v letech 2010–2011 podle návrhu týmu architekta Karla Hanzlíka. Nově přibylo na náměstí sousoší J. K. Tyla, celkové uspořádání se však víceméně vrátilo k původní koncepci z počátku 20. století.

 

MR

Prameny

  • Petr Bejm, Historie městského obvodu, Městský obvod Plzeň 2¬–Slovany, https://umo2.plzen.eu/zivot-v-obvodu/mestsky-obvod-plzen-2/historie-mestskeho-obvodu/, vyhledáno 15. 10. 2017.
  • Historie, Chrám svatého Mikuláše. Mikulášské náměstí Plzeň, http://www.svaty-mikulas.mozello.cz/informace/, vyhledáno 20. 10. 2017.
  • Tomáš Kožnar, Historie budovy, Církevní gymnázium Plzeň, http://cirkevni-gymnazium.cz/o-nasi-skole/88-leve-menu/historie-budovy.html, vyhledáno 20. 10. 2017.
  • Jan Šlehofer, Historie tramvajové dopravy v Plzni, Plzeňské tramvaje, http://www.plzensketramvaje.cz/?page=historie.htm, vyhledáno 15. 10. 2017.
 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9