Mikulášský hřbitov

(Plzeň) Plzeň Východní Předměstí
GPS: 49.739811, 13.385978

Mikulášský hřbitov, založený původně daleko za hradbami města, byl v druhé polovině 19. století postupně pohlcen rychle rostoucím Pražským (dnes Východním) Předměstím. Zatímco kostel sv. Mikuláše tak jako po staletí shlíží západním směrem k Radbuze, na východě hřbitov lemuje rušná dopravní komunikace; také rozlehlé zahrady a vinice, které jej původně obklopovaly, ustoupily činžovním domům Petrohradu. Změnilo se však nejen okolí hřbitova. Značnou část areálu dnes zabírá park a náhrobky se nacházejí jen kolem kostela a kaple sv. Anny v severní části. Výjimkou je náhrobek Josefa Kajetána Tyla, který byl jako jediný v severní části ponechán jako dominanta parku.

Založení hřbitova je pevně spjato se stavbou kostela sv. Mikuláše. Na počátku 15. století jej mezi svými vinicemi na vrcholku nad řekou Radbuzou založil plzeňský měšťan Vít malíř. Původně byl kostel postaven jako jednolodní s trámovým stropem, klenutým trojbokým presbytářem a klenutou sakristií při severním boku. Přestože byl několikrát upravován a z původní podoby se zachovalo jen zdivo, stojí na svém místě dodnes a zůstává jedinou gotickou památkou oblasti Petrohradu a Slovan.

Pravděpodobně hned po Vítově smrti město skoupilo okolní pozemky a již v roce 1414 – se svolením krále Václava IV. – na nich plzeňští měšťané zřídili hřbitov. Do té doby byly místem posledního odpočinku Plzeňanů hřbitovy u městských klášterů a na hlavním náměstí u kostela sv. Bartoloměje. Na odlehlém hřbitově u kostela sv. Mikuláše byla původně pochovávána jen městská chudina, od 16. století jsou dochovány i důkazy o pohřbívání měšťanů nekatolické víry. Při obléhání katolické Plzně během husitských válek využili kališníci strategické polohy hřbitova a usadili se právě zde.

Výrazné změny zaznamenaly kostel i hřbitov v 18. století. Nejprve byl gotický kostelík barokně přestavěn, v osmdesátých letech pak josefínské reformy přinesly zásadní obrat ve vývoji hřbitova. V rámci hygienických opatření bylo panovníkem výslovně zakázáno nadále pohřbívat mrtvé uvnitř městských hradeb. Hlavními plzeňskými hřbitovy se tak staly dosud nevýznamné předměstské hřbitovní areály u kostelů sv. Mikuláše a Všech svatých na Roudné. Nejspíš díky jedinečnému výhledu na město získal Mikulášský hřbitov od počátku výsadní postavení, a proto jej jako místo svého posledního odpočinku volily nejdůležitější osobnosti města. Přestože množství honosných náhrobků nese významná jména obchodníků, umělců, politiků a průmyslníků, symbolem hřbitova je především hrob Josefa Kajetána Tyla, jehož život je s Plzní neodmyslitelně spjatý. V analogii k pražskému Slavínu bývá Mikulášský hřbitov často označován za plzeňský Slavín.

V průběhu 19. století kapacita hřbitova postupně přestávala stačit a na počátku 20. století byl definitivně uzavřen. Kroužek přátel starožitností v Plzni se tehdy pokoušel upozornit na historickou hodnotu areálu a zamezit jeho likvidaci, přesto byly ve dvacátých letech některé neudržované hroby odstraněny. Další zásahy měly přijít v rámci poválečných změn. Součástí plánovaného městského okruhu bylo i rozšíření Mikulášské ulice na úkor hřbitova, jehož zbývající plocha pak měla být zlikvidována a nahrazena veřejně přístupným parkem. Jako jeden z argumentů pro plánovaný zásah město využívalo postupné chátrání neudržovaného hřbitova. Zachován měl být jen kostel a Tylův hrob, čestné hroby měly být přesunuty na Ústřední hřbitov a umělecky cenné náhrobky uloženy na dvoře františkánského kláštera. Zástupci památkové péče proti tomuto návrhu hlasitě protestovali a debata o osudu místa pokračovala několik dalších let. V roce 1963 památkáři dosáhli zápisu celého areálu do státního seznamu nemovitých památek. Městský národní výbor přesto rozhodl o jeho zrušení.

Výsledný návrh, kterému předcházel vyčerpávající souboj památkářů a historiků na jedné straně s byrokratickým aparátem na straně druhé, byl částečným kompromisem. Nejvýznamnější náhrobky sice měly zůstat na Mikulášském hřbitově, nikoliv však na původních místech. Kromě Tylovy hrobky bylo v plánu přemístit všechny do okolí kostela a na zbylém prostranství vybudovat moderní park. Práce byly zahájeny v roce 1966; ze zápisů o průběhu stavby je patrné, že postup prací byl bezohledný a prost jakékoliv pietní úcty.

Změna režimu přinesla přehodnocení výstavby čtyřproudé silnice přímo před hřbitovní branou, přesto se s jistou formou rozšíření Mikulášské ulice nadále počítalo. Památkový úřad odsouhlasil přesunutí hřbitovní zdi, k čemuž došlo v roce 2001. Ve výsledku se však demolice zdi a její opětovná výstavba ukázaly jako zbytečné. Moderní historie hřbitova se proto z dnešního pohledu jeví jako soubor převážně necitlivých zásahů a neopodstatněných demolic. Zachování alespoň části cenného areálu však je důkazem úsilí jednotlivců, kteří byli ochotni zasadit se o historické hodnoty.


MR

 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9