náměstí generála Píky

(Plzeň) Plzeň Východní Předměstí
GPS: 49.734267, 13.398687

Náměstí Generála Píky, pojmenované dnes po legionáři a významném představiteli československého protinacistického odboje umučeném v borské věznici, je nejvýznamnějším centrem sídlištní zástavby městského obvodu Plzeň 2 – Slovany. Z jihovýchodní strany je vymezeno zástavbou v Krejčíkově ulici, na severozápadě a jihozápadě náměstí ohraničují dlouhá ramena dvojice polootevřených bloků bytových domů lemujících ústí Částkovy ulice. Na severovýchodě naopak prostranství volně přechází prostorem mezi solitérně stojícími panelovými domy v přilehlý park Chvojkovy lomy a podél Koterovské třídy dosahuje až k městskému plaveckému bazénu.

Přestože je značná část plochy náměstí věnována zeleni, prostor má povýtce dopravní funkci. Střed náměstí tvoří kruhový objezd s vozovkou a soustřednými pásy zeleně a komunikací pro pěší a cyklisty. Do frekventovaného objezdu, který protíná trať tramvajové linky č. 2, ústí Částkova ulice a Koterovská i Francouzská třída. Obě třídy, směřující na jihovýchod, mezi sebou svírají ostrý úhel.

Ještě počátkem padesátých let minulého století se v místě dnešního náměstí rozkládala volná prostranství sousedící s pískovými lomy (tam později vznikl sportovní areál TJ Lokomotiva Plzeň a zmíněný bazén). V rámci řešení poválečné bytové krize zde mělo být podle nového územního plánu zbudováno první plzeňské sídliště. Výstavba byla rozdělena na pět etap, které byly postupně realizovány v průběhu padesátých a šedesátých let. V polovině padesátých let byly v důsledku politických změn v SSSR odmítnuty principy socialistického realismu a jeho historizující tvary prodražující stavby. V architektuře se prosadila (staro)nová moderní východiska a bytová výstavba se racionalizovala. Jednotlivé etapy slovanského sídliště tak odrážejí aktuálně převládající diskurz a vzájemně se liší co do urbanistického konceptu i architektonických forem.

Nejstarší část, dnes označovaná jako Slovany II, se realizovala na území sevřeném Nepomuckou třídou a Jasmínovou ulicí ještě bez urbanistického plánu. Uspořádání okrsku Slovany I, projektovaného od roku 1951 a uskutečněného v letech 1953–1957, do značné míry vychází z tradiční blokové zástavby. Do polouzavřených domovních bloků byly komponovány i Slovany III (1956–1961), exteriér staveb však již postrádá většinu zdobných forem socialistického realismu (tzv. sorely).

Jako součást čtvrté stavební fáze, realizované v letech 1958–1962 již plně ve znamení urychlení a zefektivnění výstavby, bylo koncipováno náměstí Budovatelů – dnešní náměstí Generála Píky, které do roku 1990 neslo jméno prvorepublikového funkcionáře plzeňské organizace KSČ Jana Krautwurma. Urbanistické plány vypracovali Milan Lukeš, Vladimír Belšán, Jaroslav Hausner, Zbyněk Tichý a Miloslav Pech. Obytné domy střídmých forem byly postaveny z prefabrikovaných betonových prvků, přesto i tento okrsek získal díky „klasickému“ základu své urbanistické koncepce vysoké obytné kvality. Náměstí se mělo stát dopravním, společenským i kulturním centrem celé čtvrti. Jeho prostorové řešení zdůrazňující dopravní funkci odpovídá dobové preferenci automobilové dopravy, resp. autostrád lemovaných solitérní zástavbou (Částkova ulice ostatně měla být součástí okružní třídy propojující Slovany s Jižním Předměstím a Doubravkou).

Náměstí a blízké okolí měly doplnit objekty veřejné vybavenosti. Z velkorysého záměru se realizoval sportovní areál, bazén, centrogaráže, poliklinika a střední průmyslová škola s ubytovacím zařízením. Nikdy naopak nedošlo na lázně, kulturní dům, kino, hotel a obchodní dům. Místo obchodního domu vznikly obchody a služby v parteru obytných domů při jihozápadní straně náměstí. Tyto šestipodlažní budovy, uspořádané do souvislé uliční fronty, byly vystavěny z tzv. škvárobloků na základě projektu autorů Vladimíra Belšána a Jaroslava Hausnera.

K nalezení podoby severovýchodní partie náměstí a přiléhající zástavby měla přispět vnitroústavní soutěž Státního projektového ústavu Plzeň z roku 1957. Vítězně z ní vzešel návrh kolektivu vedeného Zbyňkem Tichým a Miloslavem Pechem, kteří ke hraně Koterovské třídy situovali čtyři sedmnáctipodlažní věžové budovy se zalomeným půdorysem a nosným železobetonovým skeletem. Kvůli neochotě plzeňských Pozemních staveb realizovat monolitické konstrukce však architekti museli návrh přepracovat. Nakonec se v letech 1962–1965 realizovalo šest deskových desetipodlažních domů (z tzv. blokopanelů), rozmístěných rytmicky podél Koterovské třídy. Zbyňka Tichého v autorském týmu doplnili Jaroslav Peklo, Vladislav Štrunc a Luboš Princ.

Prostor náměstí na severozápadě měl dotvořit kulturní dům, v jihovýchodní části pak kino a výškově dominantní hotel. Přestože v roce 1964 proběhla vnitroústavní soutěž na podobu komplexu biografu a hotelu, vítězný návrh architektů Miloslava Sýkory, Jaroslava Chrta a Vladimíra Belšána se realizace nikdy nedočkal. Trojúhelníková plocha mezi Koterovskou a Francouzskou třídou tak zůstala prázdná a jižní stranu náměstí od roku 1964 po několik desítek let vymezoval osmipodlažní bytový dům s osmi sekcemi. Tento první plně panelový objekt v Plzni vyprojektoval v roce 1961 Vladislav Štrunc (typ PS 61; v obdobném systému byla vzápětí vystavěna i šestice zmíněných deskových domů).

Na blízké parcele při Koterovské třídě byla mezi lety 1998 a 1999 podle projektu Václava Šmolíka a Václava Ulče vystavěna ceněná budova radnice městského obvodu. Na místě původně určeném pro kulturní dům, kino a hotel pak v letech 2006–2007 vznikla třípodlažní stavba obchodně-administrativního centra Galerie Dvořák (dnes Galerie Slovany).


MR – PK

Prameny

  • Martina Koukalová, Slovany, Východní Předměstí, Paneláci.cz, http://www.panelaci.cz/sidliste/plzensky-kraj/plzen-slovany-vychodni-predmesti, vyhledáno 15. 12. 2017.
 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9