Bolevecká náves

(Bolevec) Plzeň Bolevec
GPS: 49.776941, 13.376092

V sevření panelových domů a dvou rušných komunikací na Severním Předměstí Plzně se ukrývá soubor venkovských usedlostí uspořádaných kolem podlouhlé návsi a několika přilehlých ulic. Zůstává jedinou dochovanou částí jádra obce, která byla v době svého připojení k Plzni v roce 1942 s více než 5 500 obyvateli největší vsí v Čechách. Většinu ostatních domů mimo centrum starého Bolevce nahradila na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let 20. století výstavba boleveckého sídliště, rozrůstajícího se v intencích technokratického územního plánu města Plzně z roku 1966. Důvodem demolic bylo i rozšíření Lidické a Karlovarské třídy. Dodnes existující střed obce zůstal zachován zejména díky úsilí plzeňských památkářů i boleveckých patriotů.

První zpráva o obci Bolevec pochází z roku 1382. V 15. století ji zakoupilo město Plzeň s úmyslem založit v jejím katastru síť rybníků, jelikož rybniční hospodářství v té době patřilo k jednomu z nejvýnosnějších druhů podnikání. Od druhé poloviny 19. století se začal zásadně proměňovat původně výhradně zemědělský charakter vsi. V důsledku industrializace nedaleké Plzně došlo k rychlému nárůstu počtu obyvatel. Tento rozvoj urychlil budování místní infrastruktury. Obcí vedla nová silnice, v blízkosti vznikla železnice a tramvajová trať. Již v roce 1811 byla v Bolevci založena jednotřídní obecná škola, kde se vyučovalo v českém jazyce. Původně sídlila v obyčejné chalupě, na konci 19. století pak byla zahájena výstavba školní budovy na západním okraji návsi. Další společensky významné stavby byly vybudovány na přelomu dvacátých a třicátých let minulého století – Lidový dům, který se stal centrem místní spolkové činnosti, bolevecká sokolovna, jež byla ohniskem společenského života lidí z širokého okolí, a nová budova Masarykovy obecné školy, navržená architektem Hanušem Zápalem.

Dynamicky se rozrůstající obec se postupně přiblížila k hranicím tehdejšího plzeňského Saského Předměstí a tři roky po vypuknutí druhé světové války byla začleněna do Plzně. Revoluční rok 1948 znamenal pro obyvatele zásadní zlom – bylo zahájeno znárodňování půdy a následně vzniklo místní JZD. Největší zásah však měl přijít v sedmdesátých letech, kdy kvůli výstavbě sídliště hrozil zánik celé obce. Historicky cenné objekty měl nahradit park, zachován měl zůstat jen statek „U Matoušů“. Stavebně historický průzkum architekta Jiřího Škabrady ale doporučil jádro Bolevce zachovat. Byla uspořádána veřejná architektonická soutěž, která měla naznačit, jak začlenit a využít tuto historickou enklávu v kontextu moderního sídliště. Na základě vybraného projektu a následné odborné diskuse byla stará zástavba ponechána – v kontrastu s blízkými panelovými domy a „beztvarým“ veřejným prostorem –, aby sloužila odpočinku a pořádání kulturních akcí. Paradoxně právě v oblasti kultury však došlo na území někdejšího Bolevce k největší ztrátě, když byl na konci sedmdesátých let kvůli rozšíření Plaské třídy stržen Lidový dům. V roce 1985 bylo na náves přemístěno několik cenných božích muk, původně osazených v okolí. Po roce 1989 byla celá oblast prohlášena za památkovou zónu.

Součástí památkově chráněné oblasti jsou všechna stavení nacházející se na nepravidelném lichoběžníkovém půdorysu vymezeném ulicemi Studentská, Plaská, Nýřanská a Kaznějovská. Samotná náves tvoří těžiště a zároveň podélnou osu tohoto území. Úzká cesta, z níž se náves odvíjí od východu, se po několika desítkách metrů větví do dvou ramen. Větší část půdorysu prostranství tak získává tvar trojúhelníku s podstavou na západě. Na této straně z návsi vybíhají ulice Hynaisova, Vondruškova a U Kašny.

Většina dochovaných usedlostí pochází z 19. století, kdy zděné stavby nahrazovaly původní převážně dřevěné konstrukce. Některé ze staveb byly díky své vypovídací hodnotě o stavebně historickém vývoji samostatně prohlášeny za kulturní památky. Mezi nimi jsou například roubený dům č. p. 10, jehož konstrukce pochází zřejmě ještě z 18. století, či areál u domu č. p. 7, kde se nachází jedinečná sýpka se sgrafitovou výzdobou pocházející z druhé poloviny 16. století. Historicky nejvýznamnější je dům č. p. 1 – usedlost „U Matoušů“, která byla již v padesátých letech minulého století prohlášena za kulturní památku a v roce 2008 se stala díky mimořádné zachovalosti celého areálu národní kulturní památkou. Národní památkový ústav již delší dobu plánuje kompletní rekonstrukci komplexu.

V současné době se díky činnosti spolku Sdružení boleveckých rodáků obnovuje společenský a kulturní život v malebných kulisách Bolevecké návsi. Ve spolupráci se Sborem dobrovolných hasičů pořádá spolek řadu akcí, které se pojí s lidovými tradicemi plzeňského venkova nebo připomínají památné okamžiky z historie zaniklé obce, resp. celého národa. Tato péče o nehmotné bohatství není v boji proti ztrátě paměti místa o nic méně důležitá než rekonstrukce staveb. Oživování atmosféry venkovského života původních boleveckých obyvatel umožňuje pro další generace zachovat alespoň částečně autentickou vzpomínku na kdysi významnou obec Bolevec.

 

MR

Prameny

  • Eva Aubrechtová, Bolevecká náves – místo paměti a identity v kontextu změn urbanismu (diplomová práce), katedra antropologie FF ZČU, Plzeň 2014, str. 45–49, 78–80.
  • Vyhláška č. 249/1995 Sb., Zákony pro lidi.cz, https://www.zakonyprolidi.cz/cs/1995-249, vyhledáno 17. 12. 2017.
  • Národní památkový ústav. Památkový katalog, http://www.pamatkovykatalog.cz/?mode=fulltext&region%5B0%5D=Plzeňský+kraj&county%5B0%5D=Plzeň-město&municipality%5B0%5D=Plzeň&municipalityPart%5B0%5D=Bolevec&order=relevanc
 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9