Sokolský pavilon žactva a dorostu v Plzni
1920–1921 (částečná demolice po 1993)

Štruncovy sady (Plzeň) Plzeň Východní Předměstí
GPS: 49.7483948, 13.3846521

Plzeňská sokolská jednota, jedna z nejstarších (1863) a zároveň největších v českých zemích, vybudovala vlastní sokolovnu již v roce 1893. Ačkoliv se tento honosný novorenesanční „palác” v Pecháčkových (dnes Štruncových) sadech, stavěný podle projektu architekta Josefa Podhajského, řadil mezi nejmodernější a nejrozsáhlejší stavby svého druhu u nás, kapacitně přestal dostačovat už před první světovou válkou (tedy v době, kdy většina venkovských sokolských jednot svůj stánek ještě ani neměla). V roce 1913 byla proto ustavena stavební komise, která měla nastalou situaci vyřešit a jejímž členem byl i místní architekt a příslušník plzeňského Sokola Hanuš Zápal. Původní záměr komise zřídit náročnou přístavbu ke stávající budově přerušily válečné události.

Záhy po skončení první světové války správní výbor a stavební komise obnovily jednání, avšak usnesly se na tom, že namísto přístavby se postaví samostatný pavilon. K tomu byl určen pozemek v sousedství sokolovny, který obec prodala jednotě v roce 1918. Kvůli úspoře financí se nejprve pomýšlelo jen na provizorní hrázděnou stavbu, jež by byla po zamýšleném rozšíření historické budovy sokolovny následně odstraněna. Městská stavební komise však s tímto záměrem nesouhlasila, neboť provizorní objekt by na daném místě působil rušivě. Hanuš Zápal ve spolupráci se svým kolegou z městského stavebního úřadu Karlem Ulčem proto přepracoval projekt pavilonu na stavbu „trvalou, účelnou a úhlednou, třeba ne monumentální“. Nový plán, v němž autoři věnovali velkou pozornost zahradní úpravě kolem pavilonu a „ladnému připojení k hlavní budově“, schválila mimořádná valná hromada v červenci 1920. Realizace stavby pak proběhla v následujících devíti měsících.

Jádrem objektu se stal rozměrný cvičební sál obdélného půdorysu a s důmyslnou sedlovou střešní konstrukcí z tzv. Hetzerových dřevěných lepených rámů, kterou v Plzni jako první využila projekční a stavební firma Müller & Kapsa v návrhu dělnické kantýny v areálu Škodových závodů. Hanuš Zápal ji pak s oblibou uplatňoval i u svých dalších projektů. K sálu na obou jeho kratších stranách, zakončených osově souměrnými fasádami s nízkým antikizujícím štítem, přiléhala dvě nižší kolmá křídla se šatnami. Součástí komplexu byl rovněž domek pro správce situovaný v jihovýchodním nároží souboru u Tyršovy ulice. Tento objekt byl při západní štítové zdi sálu spojen s protilehlým severním křídlem krytou promenádou, jejíž plášť tvořilo subtilní mřížoví v „tabulkovém“ rastru.

Přehlednou skladbu objemů souboru dekorovaly umírněné fasády s různě strukturovanou omítkou členěnou lizénovými rámci a ostěními z červených režných cihel. Jižní průčelí u hlavního vstupu zdobily čtyři reliéfy od akademického sochaře Vojtěcha Šípa. Původně se ve vstupním předprostoru pavilonu počítalo ještě s pomníkem Sokolů padlých v první světové válce.

Nově zbudovaný stánek sokolského dorostu vřele kvitoval tehdejší denní tisk jakožto stavbu, „jíž se může pochlubiti jen málo jednot v naší republice“ a v níž bude odchováno „tisíce sokolských jinochů a děvčátek k vlastnostem ideálního člověka i pro životní zápas, k jehož úspěchu si podmiňuje sokolskou výchovu >>Ve zdravém těle – zdravý duch<<.“ Během návštěvy Plzně dne 2. října 1921 si pavilon osobně prohlédl také prezident Tomáš G. Masaryk, věrný člen Sokola.

Po roce 1989 došlo ke změně využití objektu a nacházela se zde prodejna koberců. Pavilon následně začal výrazně chátrat. V roce 1993 jej dokonce zasáhl ničivý požár, po jehož likvidaci musela být podstatná část objektu včetně zmíněných reliéfů stržena. Zachovalo se pouze severní křídlo a správcovský domek.


Stavebník

TJ Sokol Plzeň

 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9