Sokolovna TJ Sokol Plzeň IV
1934–1935

Na Roudné 374/55 (Plzeň) Plzeň Severní Předměstí
GPS: 49.7557778N, 13.3799686E
Stavitel:
Na Roudné 374/55 (foto 01), Foto: Petr Jehlík Na Roudné 374/55 (foto 02), Foto: Petr Jehlík Na Roudné 374/55 (foto 03), Foto: Petr Jehlík Na Roudné 374/55 (foto 04), Foto: Petr Jehlík Na Roudné 374/55 (foto 06), Foto: Petr Jehlík Na Roudné 374/55 (foto 08), Foto: Petr Jehlík Na Roudné 374/55 (foto 07), Foto: Petr Jehlík Na Roudné 374/55 (foto 10), Foto: Petr Jehlík Na Roudné 374/55 (foto 09), Foto: Petr Jehlík Na Roudné 374/55 (foto 11), Foto: Petr Jehlík Na Roudné 374/55 (foto 12), Foto: Petr Jehlík Na Roudné 374/55 (foto 13), Foto: Petr Jehlík Na Roudné 374/55 (foto 14), Foto: Petr Jehlík Na Roudné 374/55 (foto 15), Foto: Petr Jehlík Na Roudné 374/55 (situace), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (půdorys sklepů), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (půdorys suterénu), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (půdorys zvýšeného přízemí), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (svislý řez A–B), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (svislý řez C–D), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (svislý řez E–F), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (průčelí do ulice), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (průčelí do cvičiště), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (přístavba – situace), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (přístavba – půdorys sklepů), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (přístavba – půdorys přízemí), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (přístavba – půdorys I. patra), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (přístavba – svislý řez A–A'), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (přístavba – jižní fasáda), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně Na Roudné 374/55 (přístavba – severní fasáda), Zdroj: Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně

Historie roudenské sokolovny je pevně spjata se založením a vývojem samotné sokolské jednoty. První snahy o založení Sokola na Saském (dnes Severním) Předměstí v Plzni se objevily již na konci 19. století, samostatná jednota zde však vznikla až ve dvacátých letech století minulého. Myšlenku na vystavění vlastní budovy pojali místní sokolové krátce po ustavující valné hromadě v roce 1921 a založili stavební výbor, jehož úkolem bylo vybrat pro novou sokolovnu vhodné místo a získat prostředky na její realizaci. Zatím se cvičilo ve škole v Otakarových sadech, později v malé školní tělocvičně na Karlovarské třídě, v sále v hostinci na Roudné a v tělocvičně chlapecké školy na Malické ulici.

V roce 1922 zakoupil sokolský spolek parcelu u dnešní ulice Na Roudné a upravil ji na letní cvičiště. Osadil zde nové stromy a nechal vybudovat elektrické osvětlení a malý pavilon, kam se přesunuly zasedací schůze, vzdělávací programy, přednášky a představení loutkového divadla, která do té doby probíhala na několika místech. Pro výstavbu sokolovny se jednota pokoušela zakoupit pozemek vedle letního cvičiště, v září roku 1934 se ale nakonec rozhodla stavět na nevyužívaném okraji areálu na místě nevyužívané stodoly. Tím výrazně ušetřila, zároveň se však musela potýkat s řadou nedostatků vybraného umístění.

Rovina terénu se nacházela více než metr pod úrovní chodníku, a spolek tak musel řešit ochranu budoucího objektu proti pronikání spodní vody a jeho napojení na městskou kanalizaci. Další nevýhodou byly rodinné domy stojící podél východní hranice pozemku a částečně i severní hrany staveniště. Novostavba kvůli tomu nemohla mít v těchto dvou fasádách okna. I proto jednota do poslední chvíle zvažovala, zda vytvořit zastřešený cvičební prostor pouze v podobě provizorního pavilonu, nebo postavit stálou zděnou budovu. Stavební výbor se nakonec přiklonil k definitivnímu řešení.

Projekt vypracoval – a jednotě jej také věnoval – architekt Emil Ondráček, člen sokola a referent stavebního odboru Sokolské župy Plzeňské, který v té době působil na městském stavebním úřadě a podílel se na návrzích významných veřejných staveb té doby, například ústředních dílen někdejšího depa (C5–395D) nebo areálu výstaviště (C2–2861). Provedením stavby jednota pověřila plzeňského stavitele Ondřeje Baxu, plány a detaily vypracoval člen spolku Václav Maloun a vedoucími stavby se stali taktéž sokolští bratři Jan Dus a později Josef Červený. Základní kámen byl slavnostně položen v říjnu 1934. Stavební práce prováděli povětšinou členové jednoty; od členů, spřízněných občanů nebo organizací získal spolek také velkou část vybavení darem. Stavba postupovala rychle a již v září 1935 se konalo slavnostní otevření nové sokolovny.

Modernistický charakter budovy se zděnou konstrukcí, železobetonovými stropy a plochou střechou odpovídá soudobému vývoji v architektuře sokolských stánků, kdy dříve typické historizující tvarosloví – zpravidla novorenesanční – již před delší dobou ustoupilo nedekorativním purizujícím formám – vzpomeňme například Zápalův sokolský pavilon žactva a dorostu v Plzni (C9–SP) z přelomu desátých a dvacátých let minulého století.

Emil Ondráček sokolovnu navrhl na půdorysu písmene L. Hlavní křídlo s tělocvičnou orientoval podélně s ulicí Na Roudné. Do kratšího z nich, obráceného průčelím do Lipové ulice, umístil kromě zázemí a ústředního schodiště i hlavní vstup. Ve hmotovém, prostorovém i provozním řešení prokázal architekt nevšední invenci. Vnitřní prostory neuspořádal do průběžných podlaží, ale – po způsobu Loosova raumplanu – rozdělil je do více úrovní. Jednotlivé místnosti tedy navrhl tak, aby své budoucí funkci odpovídaly co nejlépe nejen půdorysnými rozměry, ale i vhodnou světlou výškou, případně úrovní podlahy. (Dosáhl tak například vhodného výškového rozdílu 120 cm mezi tělocvičnou a jevištěm. V suterénu činila největší diference výšek různých částí poschodí více než dva metry.) Z takto vymezených prostorových jednotek pak architekt komponoval kompaktní objem stavby.

Nepodsklepené hlavní křídlo Ondráček rozdělil vertikálně v podstatě jen na dvě úrovně. Do zvýšeného suterénu situoval menší sál s jevištěm pro loutkové divadlo, šatny pro členy i obecenstvo, sprchy a dvě skladiště. Do menšího z nich, sloužícího pro ukládání kulis, bylo možné spouštět rekvizity přímo otvorem ve stropu. První patro pak celé zaujal hlavní sál s velkým jevištěm. Ze západní strany k této části budovy přiléhá schodiště, chodba (v suterénu) a tzv. přísálí (v přízemí), oddělené od tělocvičny dvojicí železobetonových sloupů. Nad přísálí architekt umístil otevřenou galerii a doplnil ji dalším ochozem při severní straně sálu naproti jevišti. Elegantní konvexní křivkou na obou koncích železobetonové desky severní galerie rozezněl v jinak střídmé stavbě tóny emocionálního funkcionalismu. Celý prostor osvětlil přes přísálí a galerii šesti velkými okny orientovanými do cvičiště.

Kratší křídlo Emil Ondráček rozčlenil do tří základních etáží: sklepa, suterénu a zvýšeného přízemí. Výškové rozdíly mezi jednotlivými částmi těchto „podlažních úrovní“ architekt vyrovnal zpravidla jednoramennými schodišti. Nejnižší podlaží zde vyhradil sklepům a prádelně, do suterénu situoval místnost sokolníka, kuchyň a hygienické zázemí, do přízemí šatnu a další toalety. Tyto provozní místnosti rozmístil kolem hlavního schodiště, vsazeného do nároží obou křídel tak, aby bylo možné ze schodišťového prostoru vstoupit i do sálu, přísálí i na jeviště.

Reprezentativní funkci měla kromě hlavního sálu i hala v suterénu, propojující hlavní schodiště a šatny. Na přání svého starosty zde sokolská obec nechala instalovat rozměrný památník. Stéla z umělého kamene, předstoupená před zeď a dosahující od podlahy až ke stropu, nese jedno ze sokolských hesel a malou bustu T. G. Masaryka s citátem, který prezident pronesl při své návštěvě Plzně v roce 1921. Po osvobození v roce 1945 byla pod Masarykova slova přidána pamětní deska se jmény členů místní organizace, kteří padli v průběhu druhé světové války. Ústřední část památníku po obou stranách lemují menší „křídla“, přiléhající ke zdi, jež nesou desky připomínající osobnosti, které zasadily o výstavbu sokolovny.

Exteriér sokolovny pojednal architekt v souladu s modernistickým diskursem – a také kvůli omezeným prostředkům i dvěma plným obvodovým stěnám, přiléhajícím k sousedním zastavěným pozemkům – velmi skromně. Elementární kompozici objemů stavby podtrhl uplatněním oken různých rozměrů i výšek parapetů a geometrickými plastickými prvky: prostými podokenními i korunními římsami a ve vstupním průčelí i rozměrnými lizénovými rámci. Jako hlavní motiv obou hlavních fasád zvolil trojici okenních os s velkými okny osvětlujícími jeviště a tělocvičnu. Hlavní vstup zdůraznil portálem s polosloupy. Spolu s výstavbou sokolovny bylo upraveno i letní cvičiště, které doplnila busta zakladatele sokolské tradice Miroslava Tyrše.

V poválečném období se sokolská jednota kromě cvičení stále více orientovala i na míčové hry a další sporty. Na přelomu padesátých a šedesátých let se areál – tehdy již jako TJ Prazdroj, neboť jednotné organizace Sokola stát zrušil v roce 1956 – rozšířil o fotbalové hřiště. Už dříve ke sportovišti přibyly rovněž tenisové kurty, vybudované v blízké ulici Pod Všemi svatými. Později jednota v severovýchodním rohu cvičiště nechala vystavět samostatný objekt šaten s umývárnami.

Na konci šedesátých let minulého století byla k západnímu průčelí kratšího křídla sokolovny připojena menší přístavba. Místnost sokolníka ve zvýšeném suterénu se změnila v dvoupokojový byt s oddělenou kuchyní, v přízemí vznikla prostorná kancelář a v nejnižším podlaží sklady. Podle dobových fotografií a informací od členů jednoty byla patrně zároveň také nahrazena původní plochá střecha nad hlavním křídlem budovy střechou sedlovou. Patrně na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let nahradil část původních domků při slepém východním průčelí sokolovny třípodlažní objekt s hostincem; ze severní strany se pak k hlavnímu křídlu přimkla další přístavba. V devadesátých letech pak byly provedeny dílčí rekonstrukce tělocvičny i ostatních budov v areálu.


MR – PK

Stavebník

Tělocvičná jednota Sokol Plzeň IV

Památková ochrana

Nejsou evidovány žádné způsoby ochrany.

 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9C10