Budova Československého rozhlasu
1947–1953 / 1956

náměstí Míru 2363/10 (Plzeň) Plzeň Jižní Předměstí
GPS: 49.7307361N, 13.3727339E

Ačkoli se snahy o založení samostatné rozhlasové stanice v západočeské metropoli datují již do dvacátých let minulého století, za symbolický počátek zahájení rozhlasového vysílaní v Plzni je považován 5. květen 1945. Tehdy se partyzánům a místním radioamatérům podařilo obsadit nacistickou vysílačku na Obzině (v dnešních Štruncových sadech), a tak ve 12:37 mohla zaznít památná slova pozdějšího ředitele rozhlasu Karla Šindlera: „Hovoří Plzeň, svobodná Plzeň hovoří.“ První větší prostory získal rozhlas nejprve ve Škroupově ulici a později v bývalém Rečkově sanatoriu v ulici Skrétově. Jako nahrávací studio rozhlasového orchestru tehdy sloužila tělocvična na Americké třídě. Záhy se však ukázalo, že stále se rozrůstající západočeská stanice potřebuje vlastní budovu s adekvátním technickým zázemím. Pro novostavbu byla vybrána severovýchodní část náměstí Míru v místě někdejšího fotbalového hřiště SK Olympia Plzeň a zároveň v sousedství Ústavu pro hluchoněmé děti (dnes Purkyňova pavilonu), funkcionalistické budovy realizované v letech 1928–1931 na základě návrhu Hanuše Zápala (C3–1926). V roce 1946 byla vyhlášena architektonická soutěž, v níž zvítězil kolektiv pod vedením Karla Tausenaua, patřili k němu František Hurta a Václav Pavelka společně s odborníky na akustiku R. Haisingerem a E. Němcovou.

Budova rozhlasu s dvěma podzemními a třemi nadzemními podlažími měla být postavena ve třech etapách; v té poslední měl být realizován samostatný koncertní sál. Nejprve bylo v letech 1947–1953 vybudováno západní křídlo na půdorysu písmene L, na něj navázala stavba východní části obdélného tvaru, uvedené do provozu roku 1956, a o deset let později byla provedena přístavba garáží. K realizaci koncertního sálu nikdy nedošlo. Již v roce 1949 však Československý rozhlas dokončil pozdně funkcionalistický obytný dům pro zaměstnance stanice v nedaleké Čechově ulici č. o. 28 (C3–2303).

Architektonické tvarosloví rozhlasového komplexu vychází ještě z ideálů meziválečného funkcionalismu. O tom svědčí jak samotný prostorový koncept budovy s oddělenými provozy, živým hmotovým řešením a plochými střechami s pobytovými terasami, tak i charakteristická pásová okna v průčelích, vertikální okenní tabule, které prosvětlují schodišťové trakty a dynamizují převážně horizontálně koncipované hmoty, a světlý keramický obklad fasád, jenž sjednocuje výraz celého souboru. Zvláštní nároky byly v případě budovy tohoto účelu kladeny samozřejmě na akustiku. Architekti se s tímto úkolem vypořádali nejen důsledným oddělením jednotlivých provozů (administrativního, programového, technického), čímž omezili parazitní zvuky, ale především použitím unikátního konstrukčního systému – dvě největší nahrávací studia o ploše 1 350 a 1 500 m2 byla postavena na železobetonových sloupech a uzavřena pláštěm dvojitých stěn i stropů. Uprostřed této dvojité obálky byla vrstva vakua, zajišťující zvukovou izolaci místností. Kromě vyspělého akustického řešení rozhlasová budova disponovala i nejmodernějším technickým vybavením včetně klimatizace a teplovzdušného vytápění v nahrávacích studiích.

Budova plzeňského rozhlasu je spolu s brněnskou Dětskou nemocnicí od architekta Bedřicha Rozehnala (1947–1954) jedním z nejlepších příkladů českého pozdního funkcionalismu – modernistickým konceptem dokončeným v době, kdy již v Plzni i dalších českých městech vyrůstají první budovy a sídliště v duchu oktrojovaného socialistického realismu. Z tohoto důvodu byla novostavba po svém dokončení soudobými architekty kritizována, a to jak pro své tvarosloví, tak i pro zasazení do urbanistického celku náměstí Míru. Ani dobová rétorika však nemůže zastřít, že budova obohatila velkorysý prostor náměstí, soustřeďující při svých hranicích několik kvalitních meziválečných realizací, o cennou funkcionalistickou vrstvu.

Objekt, který kromě Českého rozhlasu využívá také Plzeňská filharmonie, prodělal mnoho dílčích rekonstrukcí, přesto si však uchoval řadu originálních prvků a roku 2002 byl prohlášen kulturní památkou.

 

LV

Stavebník

Československý rozhlas

Památková ochrana

Nemovitá kulturní památka s číslem rejsříku ÚSKP: 52011/4-5296

Prameny

  • Michal Krištof, Historie Českého rozhlasu Plzeň a jeho nahrávací činnost (bakalářská práce), FPE ZČU, Plzeň 2013.
 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9