Ústav pro hluchoněmé děti (Purkyňův pavilon)
1930–1931 / 1946

17. listopadu 1926/1 (Plzeň) Plzeň Jižní Předměstí
GPS: 49.7300275N, 13.3720886E
17. listopadu 1926/1 (foto 01), Foto: Petr Jehlík 17. listopadu 1926/1 (foto 02), Foto: Petr Jehlík 17. listopadu 1926/1 (foto 03), Foto: Petr Jehlík 17. listopadu 1926/1 (foto 04), Foto: Petr Jehlík 17. listopadu 1926/1 (foto 05), Foto: Petr Jehlík 17. listopadu 1926/1 (foto 06), Foto: Petr Jehlík 17. listopadu 1926/1 (foto 07), Foto: Petr Jehlík 17. listopadu 1926/1 (foto 08), Foto: Petr Jehlík 17. listopadu 1926/1 (foto 09), Foto: Petr Jehlík 17. listopadu 1926/1 (foto 10), Foto: Petr Jehlík 17. listopadu 1926/1 (půdorys suterénu), Zdroj: Archiv města Plzně 17. listopadu 1926/1 (půdorys I. patra), Zdroj: Archiv města Plzně 17. listopadu 1926/1 (půdorys II. patra), Zdroj: Archiv města Plzně 17. listopadu 1926/1 (půdorys podkroví), Zdroj: Archiv města Plzně 17. listopadu 1926/1 (pohled přední), Zdroj: Archiv města Plzně 17. listopadu 1926/1 (pohled postranní), Zdroj: Archiv města Plzně 17. listopadu 1926/1 (půdorys sklepů), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (půdorys přízemí), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (půdorys I. patra), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (půdorys II. patra), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (půdorys podkroví), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (řez), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (situace), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (půdorys suterénu), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (půdorys mezipatra), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (půdorys přízemí), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (půdorys I. patra), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (půdorys II. patra), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (půdorys III. patra), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (půdorys IV. patra), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (střecha), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (řez), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (řez), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (východní pohled), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (západní pohled), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (severní pohled), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv 17. listopadu 1926/1 (jižní pohled), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv

Pravděpodobně v roce 1925 začali představitelé města Plzně zvažovat vypsání veřejné architektonické soutěže na vypracování plánů nového ústavu pro hluchoněmé děti. Konkrétní informace o průběhu ani o výsledcích této akce bohužel dnes neznáme. Tohoto zadání se však chopil mladý talentovaný architekt Václav Neckář a vytvořil na plzeňské prostředí tehdy velmi progresivní návrh, kterým se ještě v témže roce prezentoval na výstavě Sdružení západočeských výtvarných umělců. Ústav pro hluchoněmé děti nakonec na Benešově náměstí, dnešním náměstí Míru, postavila firma plzeňského stavitele Rudolfa Pěchoučka až v letech 1930–1931 podle projektu městského architekta Hanuše Zápala. V autorově tvorbě, která do pozdních dvacátých let oscilovala mezi konzervativní modernou a střízlivým dekorativismem, šlo o jednu z prvních ukázek uplatnění funkcionalistického tvarosloví, které Hanuš Zápal plně rozvinul ve svých dalších realizacích – vynikající Občanské škole Luďka Pika (1930–1931) či ve vlastním domě č. o. 5 a 7 v Křížkově ulici v Plzni (1938–1939).

Svému účelu budova sloužila až do konce druhé světové války. V roce 1946 místní stavitel Otakar Prokop celý komplex adaptoval pro potřeby plzeňské pobočky Lékařské fakulty Univerzity Karlovy s oddělením očním, neurologickým, ORL a zubním. Detailní popis původního řešení exteriéru ani interiéru není dnes bohužel možné kvůli absenci původní výkresové dokumentace sestavit. Alespoň základní představu si můžeme udělat pouze na základě neúplných Prokopových plánů z roku 1946. Čtyřpodlažní objekt (tehdy již Purkyňův pavilon) na nepravidelném půdorysu tvořila srostlice několika částí – směrem do ulice 17. listopadu byla orientována hlavní podélná stavba s vyvýšeným vstupem, z jejíž hmoty na levé straně částečně vystupoval objekt na pravidelném čtvercovém půdorysu. I po pravé straně byl k hlavní budově symetricky připojen jednoduchý kubus, který výrazně předstupoval před její průčelí. Další čtyřpodlažní podélné křídlo navazovalo na centrální budovu směrem do dvora. Celý objekt měl s největší pravděpodobností již ploché střechy a hladce omítnuté fasády se symetricky rozvrženými okenními otvory (v hlavní budově snad i okny sdruženými, evokujícími okna pásová). Na funkcionalisticky koncipované objemy Purkyňova pavilonu navázal v roce 1947 Karel Tausenau se spolupracovníky návrhem členité hmoty vedlejší pozdně funkcionalistické budovy Československého (dnes Českého) rozhlasu (C3–2363).

V suterénu někdejšího ústavu bylo nadále situováno provozní zázemí, sklady, kuchyně, prádelna se sušárnou, dílny, šatny, a dokonce i malý bazén. Ve zvýšeném přízemí (mezaninu) s rozlehlou vstupní halou, přístupném z ulice vysokým schodištěm, byly po levé straně situovány vrátnice, byt správce a posluchárna. Napravo byla zřízena ambulance s čekárnou, operační sály, temná komora, laboratoř a kancelář lékařů a přednosty, zatímco zadní křídlo bylo vyčleněno sesternám, nezbytnému hygienickému zázemí a oddělené lůžkové části mužů a žen. Obdobnou skladbu zařízení, kanceláří a nemocničních oddělení včetně operačních sálů a lůžkových oddělení bychom našli i v dalších podlažích.

V poválečných dekádách se budova poměrně živelně rozrůstala (byla provedena patrová nástavba nad hlavní budovou či dvoupodlažní nástavba nad zadním křídlem) a přizpůsobovala se požadavkům na moderní lékařské zařízení. Ani k jednomu z těchto zásahů se však nedochovaly stavební výkresy ani další dokumentace, nelze je tedy s jistotou datovat. V nedávné době prošel tzv. Purkyňův pavilon kompletní rekonstrukcí vnějšího pláště. Stavba byla zateplena a získala nová okna v širokých plastových rámech. Realizací této nepříliš citlivé obnovy, která zahrnula i nové barevné provedení fasád, byl naneštěstí narušen původní architektonický ráz stavby.

 

AK – PK

Stavebník

město Plzeň / Lékařská fakulta Univerzity Karlovy

Památková ochrana

Nejsou evidovány žádné způsoby ochrany.

Prameny

  • Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně
 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9