Přestavba domu Hedviky Liebsteinové a Jana a Jany Brummelových
1927–1929

Husova 741/58 (Plzeň) Plzeň Jižní Předměstí
GPS: 49.7461210N, 13.3641546E
Husova 741/58 (foto 01). Přestavba domu Hedviky Liebsteinové, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 02). Přestavba domu Hedviky Liebsteinové, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 03). Přestavba domu Hedviky Liebsteinové , Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 04). Přestavba domu Hedviky Liebsteinové , Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 05). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 06). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 07). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 08). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 09). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 10). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 11). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 12). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 13). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 14). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 15). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 16). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 17). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 18). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (foto 19). Byt Jana a Jany Brummelových, Foto: Petr Jehlík Husova 741/58 (01), Zdroj: Muzeum umění Olomouc Husova 741/58 (02), Zdroj: Muzeum umění Olomouc Husova 741/58 (03), Zdroj: Muzeum umění Olomouc Byt Jana a Jany Brummelových, Zdroj: Západočeská galerie v Plzni Jan Brummel, Zdroj: Archiv Michala Brummela Jana Brummelová, Zdroj: Archiv Michala Brummela Husova 741/58 (půdorysy 1884), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv Husova 741/58 (řez, pohled 1885), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv Husova 741/58 (půdorys přízemí 1928), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv Husova 741/58 (půdorys I. patra 1928), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv Husova 741/58 (půdorys II. patra 1928), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv Husova 741/58 (řez 1928), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv Husova 741/58 (pohled), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv Husova 741/58 (pohledy), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv Husova 741/58 (pohled, perspektiva), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv Husova 741/58 (půdorys I. podlaží 1987), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv Husova 741/58 (půdorys II. podlaží 1987), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv Husova 741/58 (půdorys I. podlaží 1986), Zdroj: Technický úřad MMP, Odbor stavebně správní – Stavební archiv

Dům č. o. 58 v Husově ulici, na dohled areálu někdejších Škodových závodů, byl první Loosovou zakázkou v Plzni, na níž je jeho zásah patrný kromě interiéru také v jednoduchých tvarech exteriéru stavby. Původní jednopatrovou budovu s historizující fasádou si v letech 1885–1886 nechala vystavět Emilie Guldenerová podle návrhu plzeňského stavitele Eduarda Kroha. V roce 1907 dům koupil obchodník se dřevem a uhlím Vilém Liebstein, jehož firma sídlila v těsné blízkosti. Liebstein následně na počátku dvacátých let spojil své podnikání s Janem Brummelem, obchodníkem se stavebním dřevem. Oba muže zároveň spojily i rodinné vazby, když se Janův bratr Leo roku 1921 oženil s Gertrudou Liebsteinovou a Jan Brummel si o rok později vzal její mladší sestru Janu. V roce 1928 připadl dům v Husově ulici právě Janě a právo doživotního užívání domu měla i její matka Hedvika.

Manželé Brummelovi pravděpodobně již od roku 1927 plánovali velkorysou přestavbu nemovitosti. Za tímto účelem angažovali Adolfa Loose, znalého plzeňského prostředí již od roku 1907. Ve Vídni etablovaný architekt a brněnský rodák Loos si ke spolupráci přizval architekta Karla Lhotu, který od roku 1925 působil jako profesor na plzeňské průmyslové škole. Loos s Lhotou dům rozšířili nástavbou garáží, které k domu nechal přistavět již v roce 1912 Vilém Liebstein. V prvním patře nového traktu vznikla reprezentativní místnost s velkým balkonem a ložnice, nad nimi pak v druhém patře menší hostinské pokoje. Nástavba měl mít puristicky hladkou fasádu; stavební úřad však stavebníkovi nařídil strhnout novorenesanční dekor na původní části stavby a průčelí stylisticky sjednotit. Jednopatrová starší část domu tak získala nové tvary, patrné například ve velkoryseji pojatém vstupu, nad nímž z průčelí vystupuje podélný kvádr nového balkonu. Pás oken v prvním patře byl zapuštěn do nové fasády a zdůrazněn tmavším tónem. Sedlovou střechu architekti ukryli za vysokou atiku zakončenou římsou, tak aby odpovídala ploché střeše přístavby. Ta se do ulice obracela hladkou fasádou s jedním trojdílným oknem v prvním patře a dvěma dvojdílnými okny v patře druhém. Ve dvorním traktu z objemu domu vystupuje mohutný balkon s jednoduchým plošným zastřešením a okno ložnice. I zde autoři vsadili na estetický účinek prázdné plochy, tak oblíbený u puristů i funkcionalistů.

Své jedinečné umění v práci s prostorem i barvami Loos ve spolupráci s Lhotou uplatnil již ve vstupní hale bytu Brummelových, do níž návštěvníka uvádí dvouramenné schodiště, jehož architektonické řešení (na přání stavebníka) kopírovalo schodiště Goethova klasicistního domu od architekta Georga Caspara Helmershausena v německém Výmaru. Bílou barvu nátěru zábradlí schodiště i omítek Loos doplnil tmavozelenou tapetou, kontrastující s červeným kobercem na podlaze a schodech. Barevné odstíny v hale i v dalších místnostech bytu souzněly s portrétem Hedviky Liebsteinové od maďarského malíře Kalmána Keményho, který Loos umístil na centrální stěnu haly.

Vstup do dalších prostor Loos koncipoval vpravdě scénicky – pasáží v úzké předsíni, obložené voskovaným dubovým dřevem a opatřené tmavozelenými tapetami. Napravo od předsíně architekt umístil ložnici manželů a koupelnu s velkorysou vanou. V prostoru ložnice Loos pomocí různé výšky stropu definoval jednotlivé funkce prostoru – na nejvyšší vstupní část s vestavěnými skříněmi navázala nižší část garderoby a toaletního stolku a ještě nižší alkovna s manželskou postelí. Dřevěné prvky byly vyrobeny z třešňového dřeva, koberec na parketách měl zelený odstín; v oknech a nad postelí byly řasené bílé hedvábné závěsy. Nalevo od předsíně Adolf Loos situoval reprezentační prostory bytu s obývacím pokojem a jídelnou, propojenými v celek. Prostor obývacího pokoje dodnes ovládá mimořádně rozměrná kopie provensálského renesančního kamenného krbu (pořízená na přání stavebníka u vídeňské firmy F. O. Schmidt), vymykající se měřítku místnosti. Pod okno naproti krbu architekt navrhl vestavěnou pohovku s květinovým potahem a volný sedací nábytek různých tvarů (egyptskou trojnožku, vyplétané křeslo Thonet či americkou barovou židli). V pokoji, obloženém tmavým voskovaným dubovým dřevem, uplatnil svůj oblíbený princip osové souměrnosti, když proti vstupu umístil prosklenou skříň.

Pro jídelnu Loos naopak zvolil světlý obklad z kanadského topolu, doplněný zelenou tapetou, zelenou plstí na podlaze pokrytou orientálními koberci a žlutými hedvábnými záclonami. Na osu místnosti ke vstupu do obývacího pokoje postavil dva volné pilíře, které funkčně rozdělují místnost na přípravnu a samotnou jídelnu. Stůl v jídelně vyrobila podle Loosova návrhu plzeňská firma B. Bloch. Prostoru dominuje velká nástěnná malba od Roberta Aignera. Přípravna je vybavena dvěma symetricky umístěnými příborníky se zásuvkami; nad ně nechal Loos osadit rozměrná zrcadla. Dveře mezi příborníky vedou do salonu Hedviky Liebsteinové. Tuto místnost Loos rozdělil nízkou zídkou s krbem se zabudovaným plynovým topením na část pracovní s psacím stolem a část obývací se sedacím koutem umístěným kolem kamen. Červená a zelená kožená křesla byla rovněž vyrobena podle Loosova návrhu. Dřevěný obklad celého pokoje nechal architekt opatřit výrazným žlutým a modrým nátěrem a v horní části místnosti doplnit o široký pruh papírové tapety s pestrým geometrickým vzorem (současné papírové tapety jsou věrné kopie tapet původních, zachovaných na místě). Posledním pokojem orientovaným do ulice je soukromá ložnice paní Hedviky, obložená javorovým dřevem, nad nímž probíhá pás zelené tapety. Lůžko, situované na osu ke vstupu do salonu, bylo potaženo tmavohnědým plyšem a sloužilo zároveň jako pohovka. Nábytek včetně sedacího mobiliáře byl navržen pro dámu – k čelům postele Loos navrhl souměrné vestavěné šperkovnice s rotujícími zásuvkami a pod okna toaletní stolky se zabudovanými zrcadly. Severní stěna se šatními skříněmi skrývala vstup do koupelny, průchozí dále do kuchyně.

Během nacistické okupace Československa se majetek rodiny dostává do rukou Němce Adolfa Strauba, který se do domu nastěhoval a obýval jej až do konce války. Původní obyvatelé domu se nejprve uchýlili do místností ve druhém patře, než byli roku 1942 transportováni do Terezína a později do Osvětimi. Zatímco Hedvika Liebsteinová zahynula v koncentračním táboře, Jan Brummel se dočkal osvobození a jeho žena přežila pochod smrti. Oba se po skončení války vrátili do Plzně, kde nalezli dům – navzdory spojeneckým náletům na Škodovku – nepoškozený, včetně původního vybavení. Objekt byl záhy rodině navrácen. Postupně však o něj znovu přišli – roku 1953 byl životní prostor čtyřčlenné rodiny zmenšen na dva pokoje – jídelnu a salon a v roce 1962 byli nuceni dům darovat státu.

Ačkoliv byl Loosův interiér od roku 1969 památkově chráněn, docházelo k jeho nevhodným úpravám. V sedmdesátých i osmdesátých letech domu dokonce hrozila demolice v souvislosti s výstavbou sousedního centrálního autobusového nádraží. V roce 1986, po smrti Valérie Brummelové, která objekt obývala, přešel dům pod správu Klubu architektů. Sdružení započalo s jeho obnovou a ne zcela vhodnou adaptací pro klubové potřeby na základě návrhu architekta Straňáka. Roku 1991 byla budova v restitučním řízení vrácena původním majitelům a v roce 2002 byla prohlášena za kulturní památku. Díky nezlomné vůli a nadšení Michala Brummela, synovce původních majitelů, získal cenný interiér na základě návrhu architekta Václava Girsy svoji podobu ze závěru dvacátých let, a to včetně originálních kusů sedacího mobiliáře, který rodina po léta pietně uchovávala. Od dubna roku 2015 může zrekonstruovaný byt Brummelových obdivovat i široká veřejnost.


LV

Stavebník

Jan a Jana Brummelovi

Památková ochrana

Dům je nemovitou kulturní památkou s číslem rejstříku ÚSKP: 51978/4-5285, interiér je movitou kulturní památkou s číslem 51978/4-5285 (34-2515).

Prameny

  • Archiv Odboru stavebně správního, Technický úřad Magistrátu města Plzně
 
C0C1C2C3C4C5C6C7C8C9